Foto: © palau83 / Dollar Photo Club

Gen pro nenažradost labradorů

Labradorský retrívr je plemeno až legendárně žravé. Labradoři trpí otylostí častěji než jiné psí rasy. Jak se zdá, problém má genetický základ a přímo souvisí i s učenlivostí těchto psů.

Eleanor Raffanová z University of Cambridge a její kolegové publikovali v časopisu Cell Metabolism studii o genetickém základu žravosti labradorských a flat coat retrívrů. Pokud se u nějakého plemena, skupiny, populace apod. něco vyskytuje častěji než jinde, je logické předpokládat jako hypotézu genetické odlišnosti. U labradorů za tím zřejmě stojí selekce ze strany člověka. Ne snad, že bychom chtěli tlusté psy, ale chceme, aby labradoři byli skvěle cvičitelní. To lze provádět na jídlo, z druhé strany tím ale postupně šlechtíme psy, kteří pro jídlo udělají cokoliv, je pro ně středobodem života. Příslušnou genetickou variantu „pro obezitu“ logicky častěji najdeme právě u těch labradorů, kteří se používají jako asistenční psi (a samozřejmě asistenční psi jsou i častěji otylí, což však nutně nemusí mít genetický základ, ale může být dáno tím, že při své práci se pohybují jen pomalu).
Raffanová na začátku vzala 15 obézních a 18 štíhlých labradorů, mezi nimiž odhalila tři genetické rozdíly, tedy kandidáty na „geny pro otylost“. Jako první šlo o variabilitu v genu POMC; ty souvisejí se syntézou neuropeptidů (beta-endrofiny a beta-MSH), které po jídle vypínají pocit hladu; jejich menší koncentrace znamená, že pes má chuť v jídle pokračovat. U člověka to funguje podobně, a to včetně vazby genu POMC a obezity.
Následovala analýza 310 labradorů, kde se korelace potvrdila. Ne všichni nositelé příslušné mutace byli obézní a samozřejmě obézní byli i mnozí bez mutace, v průměru však psi se zmutovanou formou genu POMC měli o 2 kg více (nějakých 5-7 % celkové hmotnosti), podle svých majitelů častěji prosili o jídlo, na vycházkách jedli odpadky apod. Kdo má neobézního labradora s mutací, musí mít opravdu pevnou vůli, aby odolal jeho smutným, věčně prosícím očím.
Zatímco mezi běžnou populací labradorů má mutaci 23 % psů, u asistenčních labradorů je to celých 76 %. Tyto psy lze snáze motivovat, je mnohem pravděpodobnější, že budou vybráni k výcviku. I když ještě zbývá potvrdit hypotézu přímo – podívat se na genom štěňat, která ještě neprošla výběrem na asistenční psy, a pak na jejich výsledky.
U myší a potkanů zrovna varianty genu POMC fungují jinak. Naopak výzkum psů v tomto případě může mít výsledky použitelné nejen pro ně samé, ale i pro člověka, alespoň podle autorů výzkumu.

Zdroj: Phys.org

nástroj z paleolitu, credit (c) University of Tübingen

Neu5Gc: pomůže mutace rekonstruovat evoluci člověka?

Dochovaná fosilní DNA stará miliony let je dosud pouze zbožným přáním, nicméně evoluci člověka by …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close