Lidský mozek a monogamie

Neurovědkyně Karen Balesová prokázala, že reproduktivně nezkušení hraboší samci se dokážou spontánně starat o cizí potomky, s nimiž se setkají, a to jak pasivně (například schoulením kolem mláďat), tak aktivně (jejich zachraňováním a olizováním).

Pokud jsou však samcům podány látky, které blokují receptory OXT a AVP, starost o cizí mláďata se omezuje a přibývá útoků na ně. Při nižších dávkách těchto blokátorů se rodičovské chování vůči mláďatům zpomalí a útoků ubude, což naznačuje možnou závislost na dávkování. Pokud je zablokován pouze jeden typ receptorů (buď OXTR, nebo AVPR), nenastane žádný účinek. Zdá se tedy, že každý z těchto dvou typů receptorů sám o sobě postačuje ke zprostředkování rodičovského chování vůči nevlastním mláďatům. A nakonec se také ukazuje, že u reproduktivně nezkušených samců prérijního hraboše se při pouhém vizuálním kontaktu s mláďaty zvyšuje hladina OXT, snižuje se hladina kortikosteronu (stresového hormonu) a roste pravděpodobnost následného utvoření svazku se samicí.

Specialisté na evoluční biologii se mohou ptát, proč se samci prérijních hrabošů vůbec obtěžují s rodičovstvím, nemluvě o výchově nevlastních mláďat. Co jim to může přinést a jaký to má vliv na jejich geny? Koneckonců mláďata horských hrabošů se dokážou obejít i bez pomoci otců.
Pokud vím, odpověď na tuto otázku není zatím zcela jasná. Životní prostředí horských a prérijních hrabošů je značně rozdílné a prérijní hraboši se patrně častěji stávají kořistí jestřábů a poštolek, neboť horští hraboši nalézají většinou dostatek skrýší mezi kameny a v houštinách lesů. Na otevřené prérii může rodičovské chování samců pomáhat při obraně hnízda a díky tomu, že obstarají více potravy, mohou vychovat silnější mláďata, která lépe odolají predaci. V každém případě skutečnost, že se rodičovské chování zprostředkované oxytocinem a vazopresinem objevuje u samců, také naznačuje obecnější myšlenku, že u savců lze větší sociability dosáhnout poměrně malými genetickými změnami, které ústí v modifikace obvodů, neurochemikálií a receptorů, jež umožňují novou úroveň sociability.

Na začátku výzkumu monogamních svazků prérijních hrabošů se soudilo, že genetické rozdíly mezi monogamními a nemonogamními jedinci mohou nějak souviset s variacemi v jedné konkrétní části DNA, která reguluje expresi receptoru vazopresinu. Ukázalo se, že tato konkrétní část je u prérijních hrabošů delší než u hrabošů horských, čímž vyvstala otázka, zda podobný rozdíl může existovat také u jiných druhů vytvářejících dlouhodobé svazky. Avšak další výzkum u jiných druhů tuto myšlenku zpochybnil. Na celkovém výsledku se zjevně podílí větší množství mechanismů. Genetická analýza navíc ukázala, že monogamní vzorce prošly u savců několikanásobným vývojem a u rodu Peromyscus aspoň dvakrát. Proto je myšlenka existence „genu pro monogamii“ mylná.

A co attachment u lidských párů? Jsme v podstatě jako prérijní hraboši? Zdá se, že lidé jsou ve svých partnerských vztazích poměrně flexibilní. Silný attachment je jistě běžný, ale antropologové George Murdock a Suzanne Wilsonová uvádějí, že přinejmenším 83 procent společností umožňuje polygynii. Nicméně většina mužů, kteří v těchto společnostech žijí, nemá dostatek prostředků, a proto preferuje spíše jednu partnerku. Monogamie tedy de facto převládá, i když bohatší muži mohou mít manželek více.
Je dobře zdokumentováno, že v minulosti mohl mít bohatý muž jeden významný dlouhodobý vztah s jednou konkrétní ženou, i když si užíval i s dalšími a potenciálně s nimi měl i potomky. Je tedy patrné, že i tam, kde je polygynie místní zvyklostí, mohou na základně individuální inklinace jedinců vznikat dlouhodobé vztahy.

Ve zbývajících 17 procentech moderních i starodávných společností (například Řecko a Řím) je ustanovenou praxí monogamie. Důvodem takové kulturní různorodosti manželských praktik je patrně ekologická a kulturní rozmanitost a konkrétně pak skutečnost, že existují různá pravidla dědičnosti majetku a dalších forem bohatství a že existuje vůbec nějaký majetek, který je možné zdědit.
Evoluční biologové Laura Fortunatová a Marco Archetti, kteří čerpají z historických a etnografických dat, tvrdí, že když má muž několik manželek a s každou z nich děti, a tudíž několik dědiců, přesun zdrojů na všechny dědice vede k snižování jejich zdatnosti; například děděné pozemky jsou stále menší a ztrácejí schopnost uživit rodiny. Muž si může vybrat jednu konkrétní manželku, jejíž děti zdědí veškerý majetek, to ale často vyvolává konkurenci mezi potomky a většinou to nepředstavuje stabilní řešení. Za takových okolností je stabilnějším řešením podpory blahobytu potomků mít pouze jednu ženu, být si jistý otcovstvím jejích dětí a intenzivně investovat do jejich blaha.

Fortunatová a Archetti tvrdí, že monogamie se začala prosazovat ruku v ruce s tím, jak se v Eurasii hojně šířilo zemědělství, a stáda a pozemky tak představovaly důležitý zdroj bohatství, které bylo možné předat dědicům. Jakmile se určité praktiky ustanoví jako normy, jakmile se uzná, že přinášejí výhody a předcházejí problémům, jakmile jsou společensky vynucovány pomocí chvály a kritiky, pak se samozřejmě zdá, že představují jedinou možnou formu uspořádání.

Tento text je úryvkem z knihy
Patricia S. Churchlandová: Mozek a důvěra aneb Co nám neurověda říká o morálce
Dybbuk 2015
O knize na stránkách vydavatele

Revoluce v energetice: solar space power

Americká posedlost vesmírem se prolne s dalším rostoucím problémem: energií. Během války investují Spojené státy …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close