Foto: © Dollar Photo Club
Foto: © Dollar Photo Club

Mučit teroristu, či nemučit: rozhoduje limbický systém

Rozumem si chování až zpětně zdůvodňujeme a morální zásady si vytváříme na základě chování.

Představme si, že ve středu Londýna tiká časovaná atomová bomba. Zajali jsme teroristu, který ví, jak ji zneškodnit. Dáte příkaz k jeho mučení, jestliže je to jediný způsob jak zachránit miliony nevinných lidí před neodvratnou smrtí?

Toto a podobná morální dilemata používají psychologové a filosofové ke studiu zákonitostí lidské etiky. Jak toto dilema řeší většina Čechů a na čem všem závisí, ke které možnosti se přikloní, jsme nedávno studovali v rozsáhlé internetové studii. Tato studie probíhající na Přírodovědecké fakultě UK byla zaměřena především na lidskou sexualitu, a možná proto ji k dnešnímu dni vyplnilo přes 20 tisíc respondentů.

Základní výsledek studie je vcelku jasný: Příkaz k mučení teroristy by vydala většina lidí, konkrétně 83 % žen a 91 % mužů. A kteří lidé by takový příkaz vydali? Tak třeba spíše lidé starší než mladší, spíše ti v lepší psychické kondici než ti v kondici horší a spíš lidé, kteří nevěří v boha. A kteří lidé by spíše ponechali Londýňany jejich smutnému osudu? Ti, co mají zásadu, že člověk nesmí druhému nikdy ublížit.

A nyní to nejzajímavější. Jestlipak víte, který faktor ovlivnil ochotu vydat rozkaz k mučení úplně nejvíc? Kupodivu šlo o odpověď na otázku, zda daného člověka sexuálně vzrušuje cizí bolest. Sexuální vzrušení vlastní bolestí ochotu nechat mučit teroristu ovlivňovalo rovněž, tentokrát ovšem záporně. Žádnou roli přitom nehrálo, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob, ani to, zda by byl ochotný nasadit vlastní život, aby zachránil 1000 svých vrstevníků, a ani to, v jak dobré fyzické kondici se cítí.
A co kdybychom si morální dilema ztížili? Co kdybychom daného teroristu museli mučit sami, vlastnoručně? Obrázek by byl dost podobný. Opět by většina lidí mučila, konkrétně 70 % žen a 87 % mužů, nebyli by si však v daném ohledu zdaleka tolik jistí. Příkaz k mučení by určitě vydalo 48 % osob, ale určitě by osobně mučilo jen 31 % osob. Hlavní roli v našem rozhodování opět hraje to, zda nás sexuálně vzrušuje cizí bolest a vlastní bolest, přičemž pozitivní vliv toho prvního i negativní vliv toho druhého by byl ještě vyšší než v předchozím případě. Mezi faktory pozitivně ovlivňujícími ochotu mučit nám přibyla dobrá fyzická kondice a ochota nasadit vlastní život pro záchranu tisíce vrstevníků, mezi faktory negativně ovlivňující ochotu mučit to, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob.

Výsledky jsou vlastně velmi překvapivé. Je jasné, že by naše chování v reálné situaci ovlivnila celá řada dalších faktorů, které by neměly nic společného s morálními postoji. Naši respondenti ovšem řeší dané dilema čistě teoreticky, v klidu u svých počítačů, nejspíš bychom tedy očekávali, že v jejich rozhodování budou hrát roli především jejich morální postoje. Ve skutečnosti jsou však v popředí jejich sexuální preference řízené spíše jádry limbického systému nežli mozkovou kůrou. Neznamená to, že by o morálních postojích rozhodoval pouze „plazí mozek“ a že bychom nemohli své chování ovlivnit rozumem (kůrou koncového mozku). Nejsilnější vlivy jsou však stejně mimo dosah našeho vědomí a možná i podvědomí.

Naše mozková kůra (tedy člověk samotný) bývá obvykle pouze postavena před nelehkou úlohu si zpětně své chování zdůvodnit. Rádi bychom věřili, že způsob, jak budeme řešit morální dilemata, která před nás staví život, plyne z našich životních postojů a je výsledkem racionální úvahy. Jenže ono to může být právě naopak: Způsob, jakým spontánně řešíme morální dilemata v praxi, postupně formuje naše morální postoje. Rozum se snaží dosáhnout souladu našeho chování s našimi morálními postoji. Jenže na rozdíl od reakcí limbického systému si naše morální postoje upravíme rozumem poměrně snadno.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Flegr: Milí pokusní králíci
Academia 2017
O knize na stránkách vydavatele
obalka_knihy

Záhada zámku z Monte Carla

Inspektora Craiga jsme opustili v okamžiku, kdy se pohodlně usazen v rychlíku ženoucím se napříč …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close