Sciencemag.cz
Doporučujeme
Průměrování vlastností buněk může vysvětlit ještě jednu třídu výsledků, o kterých psali nejen lysenkisté, ale i japonští genetici. Jedná se o přenos dědičných vlastností z podnože na roub.
V pokusech bylo zjištěno, že po naroubování žlutoplodé odrůdy rajčete na podnož červenoplodé odrůdy se na roubu začaly objevovat načervenalé plody. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, je velmi snadné si představit, že metabolity z podnože difunduji, nebo jsou dokonce aktivně přenášeny do roubů a tam mohou ovlivnit vzhled vytvářených plodů. Velmi překvapivá je však skutečnost, že ze semen načervenalých plodů údajně vyrostla rajčata, jejichž plody byly rovněž načervenalé.
Někteří autoři tvrdili, že opakováním daného postupu, tj. naroubováním nově vypěstovaných rostlin na červenoplodou odrůdu, lze nakonec mezi načervenalými plody roubů najít i ojediněle plody červené. A rostliny vypěstované ze semen těchto červených plodů byly údajně červenoplodé. V podstatě stejné výsledky svých pokusů s tzv. vegetativní hybridizací prováděných tentokrát s lilkem popisovali později i japonští genetici.
Na první pohled by se zdálo, že pro popisovaný jev máme pouze dvě možná vysvětlení. První vysvětleni je hloupě jednoduché – jedná se o vědecký podvod a příslušná data a možná i celé pokusy si jejich autoři vymysleli. Ačkoli vědci falšují své výsledky v daleko menši míře, než by mohli, s případy zfalšovaných dat se setkáváme i v současnosti. Podle mého možná trochu cynického názoru není poměrná vzácnost falšování dat způsobena vysokými morálními kvalitami vědeckých pracovníků, ale daleko spíše tím, že se to prostě nevyplatí. Jestliže někdo zfalšuje své výsledky tak, že vyrobí nějaký významný objev, například získání klonů kmenových buněk, velmi brzy se přijde na to, že s jeho výsledky není něco v pořádku. Podvodník si může užít svých pět minut slávy, ale tím to pro něj nejspíše končí. Mimochodem obvykle bude připraven i o těch pět minut slávy; publikovat jakýkoli významnější výsledek je velmi obtížné, a zkušenější autoři se proto často snaží skutečný význam svých objevů před zlomyslnými nebo přespříliš opatrnými oponenty zamaskovat. Tohle alespoň vyplývá z výsledků studie sledující publikační osudy řady významných objevů minulého století. Čím zásadnější byl určitý objev, tím obtížnější bylo ho protlačit do tisku. U objevů, které později vyústily až v udělení Nobelovy ceny, nebylo výjimkou, že byly před přijetím do tisku postupně odmítnuty třeba až v deseti časopisech.
Jestliže se podvodník pokusí vyrobit triviální data, také si příliš nepomůže. Triviální, například předem očekávatelné výsledky, lze obvykle mnohem snáze publikovat než zásadní objev. Na druhou stranu se jejich falšováni nevyplatí. Triviální výsledky je totiž zpravidla mnohem snazší naměřit, než si je vymyslet tak, aby se na to nakonec nepřišlo. Triviální výsledky zkrátka leží na ulici, stačí se pro ně shýbnout a netřeba kvůli nim riskovat svou vědeckou kariéru. Pochopitelně ve Stalinově Sovětském svazu byla situace poněkud odlišná. Jestliže hlavním předpokladem kariérního úspěchu byla ochota co nejhlasitěji prohlašovat, že černá je ve skutečnosti bílá a že jedna a jedna je v závislosti na posledním usnesení stranických orgánů vcelku libovolně číslo, motivace vymýšlet si co nejpodivnější data (samozřejmě pouze ta, která byla v souladu s oficiálními názory tehdejších mocných) byla velmi vysoká.
V japonských laboratořích, kde jsem shodou okolností strávil něco přes rok, je situace pochopitelně lepší. Mám však pocit, že i zde je riziko falšování dát poměrně vysoké. Osobní motivace pracovníků laboratoře dosáhnout právě takové výsledky, jaké si (patrně) přeje šéf a otec týmu, je natolik vysoká, že pilný výzkumník nebo laborant nakonec uvidí přesně takové výsledky, jaké si přeje uvidět. Ostatně jestliže se nakonec ukáže, že všechno je jinak, je tu vždy ještě v záloze poslední čestné řešení – seppuku (pro nezasvěcence, je to správný výraz, jak označovat harakiri). To je pochopitelně z větší části vtip, výzkumníci a laboranti si dnes obvykle nerozřezávají břicha, nicméně sebevraždy jsou v Japonsku vnímány zcela jinak než například v křesťanském (postkřesťanském?) světě (tj. mnohé se zde dá jejich prostřednictvím ještě dodatečně napravit).
Druhé vysvětleni přenosu geneticky podmíněné červené barvy rajských jablíček z podnože na roub uvažuje možnost přenosu genetické informace (zčásti DNA nebo spíše RNA) z buněk podnože do jádra buněk roubů. Technický to možné asi je, ať již přímo, tak prostřednictvím nějakého viru či retroviru. Rovnou však říkám, že tato možnost mi nepřipadá příliš pravděpodobná. Není mi jasné, jak a proč by se z podnože přenesly právě geny zodpovědné za červenou barvu plodů, tj. právě za znak, který experimentátoři sledovali; to by musel být přenos genů skutečně masivní, a už vůbec mi není jasné, jak by se příslušný gen mohl vložit do správného místa genomu. Asi by se to dalo zajistit prostřednictvím genové konverze a je pravda, že některé výsledky publikované v roce 2005 v časopise Nature naznačují, že by rostlina skutečně mohla mít kdesi schovány záložní kopie minimálně některých svých genů. Alela, která se vyskytovala u předka dané rostliny, se totiž může i po uplynutí několika generací nečekaně vrátit na příslušné místo chromozomu.
V případě přenosu červené barvy z podnože do roubů se mi však toto vysvětlení příliš nezdá. Jak již bylo řečeno, obdobné pokusy popisovali japonští vědci i s lilkem a to už by musela být hodně velká náhoda, aby k přenosu příslušných genů docházelo ve dvou různých systémech.
Takže jaké další a pokud možno pravděpodobnější řešení nám zbývá? Sázel bych na zviditelnění zamaskované genetické variability již předem přítomné uvnitř jedné rostliny.
Jednotlivé plody rostliny si jsou za normálních okolností podobné nikoli proto, že jsou jejich buňky geneticky totožné, ale z velké části proto, že jsou na jedné rostlině a že se vlastnosti jejich buněk díky transportu molekul v rámci rostliny průměrují.
Jestliže přeneseme roub žlutoplodé rostliny na rostlinu červenoplodou, začnou do buněk roubů pronikat látky pocházející z červenoplode odrůdy, a posunou tak vzhled plodů od žluté směrem k červené. Samozřejmě nejvíce posunutý vzhled budou mít ty plody, které díky příslušným somatickým mutacím či somatickým rekombinacím budou mít samy o sobě sklony k vytváření červeného barviva, například budou mít aktivovaný jeden z enzymů metabolické dráhy vedoucí k syntéze tohoto barviva.
Naroubování na červenoplodou odrůdu a poskytnutí zbylých potřebných metabolitů tak pouze zviditelnilo již dříve existující genetickou variabilitu mezi jednotlivými částmi rostliny a umožnilo experimentátorovi postupně vyselektovat červenoplodá rajčata na žlutoplodé odrůdě.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Flegr: Zamrzlá evoluce (2. doplněné vydání)
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele
