(c) Graphicstock

Osobnostní poruchy mohou být výhodné

Orangutani a alternativní strategie. Lidé se snaží psychopaty léčit, orangutani naštěstí k doktorovi nemusí.

Zvířata bývají dost divná, ale orangutani jsou divní i na zvířecí poměry. Žijí ve zvláštním typu „roztroušených harémů“: obrovští samci s nápadnými vousy a mohutnými širokými lícemi lákají samice na své zpěvy, přičemž každému patří několik samic z širokého okolí.

Kromě těchto velkých, navzájem agresivních samců existují i samci malí, nenápadní, podobní samicím. Jsou pohlavně dospělí i aktivní, jsou otci velkého množství orangutaních mláďat, ale protože žijí v kontaktu se staršími, dominantními samci, nevyvinuly se jim „typické“ samčí znaky. Od velkých samců se liší také hormonálně a mají i svou vlastní sexuální strategii: protože o ně samice příliš nestojí, plíží se k nim a znásilňují je. Samice aktivně vyhledávají velké dominantní samce, ale nově bylo zjištěno, že občas, když zrovna nemají plodné dny, svádějí i malé samce, očividně proto, aby od nich měly pokoj, až půjde opravdu natvrdo o oplození.

Oba typy orangutaních samců fungují a oba jsou za určitých okolností srovnatelně reprodukčně úspěšné; obdobný dimorfismus ve velikosti a tvaru těla spojený s dimorfismem v sociálním a sexuálním chování známe u mnoha zvířat, od savců po brouky. Ovšem: kdyby šel malý orangutaní samec k doktorovi, byl by jistě shledán nemocným (podivný nedovyvinutý jedinec s aberantním hormonálním profilem a vysoce patologickým asociálním sexuálním chováním) a léčen kolektivní psychoterapií, hormonálními tabletkami a nejlépe profylaktickou kastrací. Naštěstí orangutani k doktorovi nechodí, a tak smějí vykazovat alternativní strategie samčího chování, fyziologie i anatomie.

Člověk má lékaře, policii a soudy; lidem se tudíž alternativní strategie netrpí. Například disociální (dříve „asociální“) osobnostní porucha (číslo diagnózy: F60.2) je charakterizována uspokojováním vlastních potřeb, bezohledností vůči společenským normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, nízkým prahem pro uvolnění agrese či neschopností pociťovat vinu. Považovat toto za nemoc a usilovat o její léčení je činnost srovnatelná s umělým vyráběním malých orangutanů z velkých či naopak. Zároveň totiž víme, že „disociální porucha“ je dosti široce rozšířená (a to mnohem častěji u mužů), spojená s vyšší fyzickou atraktivitou, vyšší tělní symetrií (takže to nemůže být porucha správného vývoje!), vyšší tolerancí k bolesti – a především s vyšším počtem dětí. Z evolučního hlediska je to prostě zvláštní, za určitých okolností biologicky výhodná strategie, založená na dosahování vyšších zisků při akceptování vyššího rizika.

„Disociální porucha“ není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch, Sabine Begallová, Stanislav Mihulka
Jak se dělá evoluce
Labyrintem evoluční biologie

Argo a Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Riziko výskytu invazivních druhů komárů v ČR

I když v Evropě nepochybně dochází k postupnému šíření invazivních komárů, je zde jejich výskyt, …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close