autor: Jpgordon, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain
autor: Jpgordon, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain

Psi a teorie mysli – experimenty s nejednoznačnými výsledky

Fenka tahala za provaz packou. Když psi viděli psa–demonstrátora, napodobili ho, i když bylo snadnější použít tlamu.

Psi asi nejen sledují chování svého okolí, ale své komunikační strategie přizpůsobují i tomu, co publikum ví či neví. Jeden z prvních způsobů, jak děti projeví schopnost hodnotit znalosti někoho jiného, vychází z uvědomění si, co druhý člověk viděl v minulosti.40 Vidí-li například dítě dospělého hledat nějaký předmět, pomůže mu jej hledat. Když se dospělý v době, kdy někdo vešel a předmět schoval, nacházel mimo místnost, dítě mu ukáže, kde schovaná věc je. Pokud byl ale dospělý v době, kdy někdo jiný předmět ukrýval, přítomen, dítě na předmět ukáže s mnohem menší pravděpodobností. Už děti staré dvanáct měsíců informují dospělé na základě toho, co dospělí v minulosti viděli.
Po dlouhou dobu si vědci mysleli, že jsme jediný druh, který bere v úvahu i znalosti toho druhého; teď ale začínáme tento názor revidovat. Filip je belgický ovčák typu tervuren cvičený jako služební pes. József Topál z univerzity Eötvös Loránd v Maďarsku se rozhodl provést s Filipem počáteční testy, aby vyzkoušel, zda psi dovedou rozlišit, kdy člověk nějakou informaci a kdy ne. Jako služební pes byl Filip vycvičen, aby označoval umístění předmětů a přinášel je jejich vlastníkovi.
Topál si připravil několik skříněk, do nichž mohl schovat různé předměty. Každou skříňku šlo uzamknout a klíče schovat. Otázka zněla, zda Filip bude vědět, kdy má sdělit umístění klíčů a ukrytého předmětu – podle toho, co člověk předtím viděl. Bude Filip pomáhat s lokalizací předmětů vždycky, nebo podobně jako dítě přizpůsobí svoje úsilí v závislosti na okolnostech?
Ukázalo se, že Filip se chová podobně jako malé dítě. Jestliže osoba neviděla Topála věc schovávat, Filip přinesl klíče a postavil se ke skřínce se schovaným předmětem. Ale jestliže dotyčný člověk byl během ukrývání hračky v místnosti, Filip se s klíči nebo s označením skříňky velmi často vůbec nenamáhal.
Povzbuzen Filipovými schopnostmi provedl Topál větší studii se skupinou psů. Zajímalo ho, zda se tento výsledek bude opakovat. Zjistil, že nejen trénovaní služební psi, ale i domácí mazlíčci dokáží být vnímaví k tomu, co nějaká osoba mohla v minulosti vidět. Psi štěkáním a pohyby hlavy označovali umístění hračky častěji, když ji člověk neviděl schovávat. V názoru na to, zda psi dokážou rozlišovat, co někdo v minulosti viděl či neviděl, nepanuje mezi vědci nicméně shoda.
V jiné stejně rigorózní studii využívající téže metody se už výsledky totiž zopakovat nepodařilo.44 Příslušná studie také zjistila, že psi pomáhají najít předmět jen v případě, že jej chtějí sami. Pes nebude člověka o místě schovaného předmětu informovat, pokud dotyčná věc sice zajímá daného člověka, ale ne jeho. Z toho by vyplývalo, že psi tomu, zda člověk má určitou informaci, asi nerozumějí. Znamenalo by to to také, že když s námi psi „mluví“, jsou méně motivováni přáním nám pomoci a naopak více motivování snahou, aby sami získali pomoc od nás.
Vezmeme-li však v úvahu úspěch Filipa a ostatních služebních psů, výsledky těchto pokusů asi závisejí spíš na souboru testovaných psů než přímo na obecné schopnosti psů předávat lidem určitou znalost.

Výzkum dokládá, že psi můžou spontánně kopírovat jednotlivou činnost jiného psa a v některých případech mají tendenci napodobovat i člověka. Ale mnoho problémů vyžaduje komplexnější řešení než oběhnout plot či pohnout dveřmi doprava nebo doleva.
Lidé už jako malé děti umějí při řešení problému napodobovat i celou sérii akcí. K otestování, zda to dokážou i psi, použil József Topál z Eötvös Loránd University v Maďarsku nám už známého služebního psa Filipa.
Filip byl vycvičen na tři různé slovní příkazy vykonat tři činnosti. Pak, místo toho, aby dostal verbální povel pro požadovanou akci, mu Topál řekl, „Udělej to jako já!“ a činnost provedl. Ačkoliv k rozhodnutí, jakou ze tří možností provést, měl Filip k dispozici pouze Topálovo chování, rychle se naučil toto chování kopírovat.
Topál chtěl zjistit, zda Filip umí své schopnosti imitace generalizovat. Za tímto účelem vybízel Filipa ke spojování nových činností. Filip byl často schopen nové činnosti spontánně imitovat, ačkoliv musel někdy brát v úvahu rozdíly mezi sebou a Topálem. Pokud se Topál například otočil na dvou nohách, Filip provedl totéž na čtyřech.
Při posledním úžasném kousku Filip pozoroval Topála přendavat různé předměty sem a tam z různých míst na jiná. I když po Filipovi úkol tohoto typu nikdo předtím nechtěl, nezaváhal. Když Topál řekl „Udělej to jako já!“, Filip přestěhoval předměty z různých míst stejným způsobem jako jeho pán.
Vidíme, že psi tedy umějí spontánně kopírovat řešení problému – alespoň když to vyžaduje jedinou akci; a nejméně jeden pes se dal vycvičit i k tomu, aby napodobil složitější sekvence. Vyvolává to otázku, zda psi při kopírování činností jiných provádějí dedukce a dělají nějaké závěry. Řekněme například, že pozorujete, jak někdo montuje nábytek IKEA a uprostřed montáže se podrbe na nose. Až bude na vás, abyste na základě demonstrace smontovali nábytek IKEA sami, na nose se nepodrbete. Došli jste k závěru, že podrbání nose je při sestavování nábytku irelevantní.
V jednom pokusu malé děti sledovaly dospělého, jak rozsvěcuje lampu hlavou. Děti si odvodily, že existuje nějaký důvod, proč dospělý nepoužíval k rozsvícení lampy ruce, a tak napodobily způsob rozsvícení hlavou. Pokud ale dospělí zase použili hlavu, ale měli přitom kolem rukou omotanou deku, děti je už nenapodobily a lampy rozsvěcely rukama. Odvodily si, že dospělí nepoužili ruce, prostě proto, že nemohli. A tak děti podivnou metodu nebraly v tomto případě v úvahu a rozsvítily normálně rukama.
Jedna studie došla ke kontroverznímu zjištění, že psi vyvozují stejné závěry jako děti. Fenka byla vycvičena, aby předvedla jiným psům dost nešikovnou metodu – tahat packou za provaz, který zpřístupní jídlo.
Když psi viděli psa – demonstrátora, důvěřivě ho napodobili, i když by bylo snadnější použít tlamu. Měl-li však demonstrátor v puse míček (což ho donutilo použít tlapku bez ohledu na jiné důvody), pokusní psi si spíš pomohli tlamou.
Tento výsledek je zajímavý, protože se podobá tomu, co zjišťujeme u dětí. Kontroverznost experimentu spočívá v tom, že jej dosud nebyl nikdo schopen zopakovat.

Tento text je úryvkem z knihy
Brian Hare, Vanessa Woodsová: Geniální psi – Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte
Dokořán 2016
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

Periodická tabulka prvků, autor: Cepheus, zdroj: Wikimedia Commons, licence obrázku public domain

Vanad, uran a mořské potvory

Mohl by snad zkoncentrovaný vanad mít pro pláštěnce stejnou funkci jako železo v naší krvi? …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close