Sciencemag.cz
Doporučujeme
Malý bakteriofág má v genomu sekvenci pro toxin, který produkuje pavouk černá vdova. K čemu něco takového viru vůbec může být dobré?
Biologové z Vanderbilt University objevili příslušnou sekvenci u bakteriofágu WO. To na první pohled vůbec nedává, i kdyby tento fág kradl geny svému hostiteli, šlo by o sekvence prokaryot. I když kdo ví. WO se jmenuje podle toho, že parazituje na bakterii (riketsii) wolbachia. A ta zase parazituje třeba na vosách a dalších členovcích, snad i na pavoucích.
Gen nalezený ve viru je podle všeho neporušený a při infekci bakterie se podle něj syntetizují funkční proteiny-toxiny. I když to nepředstavuje jednoznačný důkaz, že toxin má jakýsi smysl, nějaký náhodně přenesený gen „k ničemu“ by pravděpodobně porušily náhodné mutace – leda by si ho virus osvojil před krátkou dobou. WO má přitom celou řadu dalšího genetického materiálu eukaryot, tyto geny souvisejí např. s imunitní odpovědí nebo programováním buněčné smrti napadené buňky. To by dávalo celkem smysl, ovšem opět u viru eukaryotního. K čemu to může být bakteriofágovi?
Uvažuje se o tom, že když wolbachia sama napadá členovce, bakterie se obaluje jejich proteiny. Má-li virus při vstupu do bakteriální buňky nebo jejím opuštěním proniknout tímto prostředím, možná je pro něj užitečné nebo musí fungovat stejně, jako by sám také parazitoval na eukaroytech. Navíc někdy i sám překonává buňky napadeného členovce, takže to tak trochu eukaryotní virus je. Smysl jedu černé vody ovšem zůstává i tak záhadou.
WO se přitom kopíruje i do genomu wolbachie, mohl by se tedy použít jako mechanismus/vektor pro tvorbu geneticky modifikovaných bakterií. Pokud sama wolbachia zase infikuje komára Aedes aegypti, je tím omezena jeho schopnost přenášet horečku dengue a virus Zika. Nákaza komárů touto bakterií už byla vyzkoušena v Austrálii, Indonésii, Vietnamu, Kolumbii a Brazílii. Wolbachia se populací komárů šíří a měla by se v ní udržovat. Bakterie modifikované virem by mohly takto fungovat ještě účinněji.
Seth Bordenstein a Sarah Bordensteinová z Vanderbilt University publikovali své výsledky v Nature Communications.
Zdroj: Phys.org
