Sciencemag.cz
Doporučujeme
Žádné jednotlivé zjištění ani jediná vědecká oblast to neprokážou. Ale, a to je nesmírně důležité ale, dejte všechny ty vědecké výsledky všech relevantních vědeckých disciplín dohromady a žádný prostor pro svobodnou vůli nezbude.
… My ale míříme k něčemu zcela odlišnému a mám dojem, že s tím většina čtenářů nebude souhlasit: totiž že žádnou svobodnou vůli nemáme. Pokud je to pravda, plynou z toho určité logické důsledky: Že neexistuje nic jako vina, a že trest coby odplata je tudíž neospravedlnitelný – samozřejmě, nebezpečným lidem se musí zamezit škodit ostatním, nicméně přímočaře a bez odsudků, jako když se automobil s vadnými brzdami vyřadí z provozu. Že může být v pořádku někoho pochválit nebo mu vyjádřit vděčnost čistě kvůli tomu, aby takové chování v budoucnu s vyšší pravděpodobností opakoval nebo aby se tím inspirovali ostatní, ale nikdy proto, že si to dotyčný zaslouží. A že to platí i pro nás, když si počínáme chytře, disciplinovaně nebo laskavě. No a když už jsme u toho – že prožitek lásky sestává ze stejných stavebních kamenů, z jakých se skládají pakoně nebo asteroidy. Že si nikdo nevysloužil ani nemá právo, aby se s ním zacházelo lépe či hůře než s kýmkoli jiným. A že nemá smysl někoho nenávidět, stejně jako nemá smysl nenávidět tornádo, protože se domněle rozhodlo srovnat váš dům se zemí, nebo zbožňovat šeřík, protože se domněle rozhodl úžasně vonět.
Právě to vyplývá ze závěru, že neexistuje svobodná vůle. Já k němu dospěl už hodně, hodně dávno. A i já se domnívám, že brát ho vážně zní naprosto šíleně.
S tím, že to tak zní, koneckonců souhlasí většina lidí. Všechno, v co lidé věří a čeho si cení – jejich chování, jejich odpovědi na dotazníkové otázky, jejich počínání v roli pokusných subjektů v rodící se oblasti „experimentální filozofie“ –, ukazuje, že jsou o existenci svobodné vůle přesvědčeni, a to tam, kde na ní záleží – patří sem filozofové (přibližně 90 procent), právníci, soudci, porotci, pedagogové, rodiče i obyčejní lidé. A stejně tak i vědci, včetně biologů a mnoha neurobiologů, když jde do tuhého. Výzkum psycholožek Alison Gopnikové z Kalifornské univerzity v Berkeley a Tamary Kushnirové z Cornellovy univerzity dokládá, že silnou víru ve svobodnou vůli mají zcela zjevně už předškolní děti. A taková víra je široce rozšířena (byť není univerzální) napříč nejrůznějšími kulturami. Podle názoru většiny nejsme stroje. Jasně to dokazuje skutečnost, že když řidič a samořiditelný vůz udělají tutéž chybu, přikládáme řidiči větší vinu než stroji. A ve své víře ve svobodnou vůli nejsme sami – studie, jimiž se budeme zabývat v jedné z následujících kapitol, naznačují, že o existenci svobodné vůle jsou přesvědčení i jiní primáti.
Tato kniha má dva cíle. Tím prvním je přesvědčit vás, že svobodná vůle neexistuje,* nebo alespoň, že když na ní opravdu záleží, je mnohem omezenější, než se obvykle předpokládá. Abychom toho dosáhli, podíváme se, jak ve prospěch svobodné vůle argumentují důvtipní badatelé z oblasti filozofie, práva, psychologie a neurovědy. Budu se snažit zprostředkovat jejich názory, jak nejlépe dovedu, a následně vysvětlím, proč si myslím, že se mýlí. Některé z jejich chyb pramení z toho, že se krátkozrace (míněno v deskriptivním, nikoli odsuzujícím smyslu) soustředí pouze na jeden nepatrný kousek biologie chování. Někdy za to může chybná logika, jako třeba v případě závěru, že pokud nelze říct, co způsobilo X, možná jej nezpůsobilo nic. Jindy chyby odhalují neznalost nebo nesprávnou interpretaci vědeckých poznatků souvisejících s chováním. Vůbec nezajímavější je poslední důvod: podle mě jsou zdrojem chyb důvody emocionální, které odrážejí skutečnost, že neexistence svobodné vůle je strašně znepokojivá. Budeme se tím zabývat v závěru knihy. Jedním z mých cílů je tedy objasnit, proč si myslím, že se všichni tito lidé mýlí, a o kolik by byl život lepší, kdyby mnozí ostatní přestali uvažovat jako oni.
Někdo by se mě teď mohl zeptat, na čem jedu. Uvidíme, že diskuse na téma svobodné vůle vedená úzce zaměřenými odborníky se často točí kolem úzce zaměřených otázek: „Skutečně nějaký konkrétní hormon způsobuje nějaké chování, nebo jen zvyšuje pravděpodobnost, že k danému chování dojde?“ nebo „Je rozdíl mezi tím, chtít něco udělat a chtít něco chtít?“ Já jsem z hlediska intelektuálního zázemí rozkročen napříč obory. Jsem neurobiolog s laboratoří, kde se například manipuluje s geny v potkaním mozku ve snaze změnit chování zvířete. Zároveň jsem po více než tři desítky let trávil část každého roku studiem sociálního chování a fyziologie volně žijících paviánů v jednom keňském národním parku. Ukázalo se, že část mého výzkumu je důležitá pro porozumění tomu, jaký vliv má na dospělý mozek stres způsobený dětskou chudobou, a díky tomu jsem se dostal do kontaktu se sociology a podobně zaměřenými lidmi. Další část mé práce souvisela s poruchami nálad, což mě přivedlo do blízkosti psychiatrů. A v posledních deseti letech jsem spolupracoval s veřejnými obhájci při soudních procesech s vrahy a informoval porotce o fungování mozku. Výsledkem je, že jsem se pohyboval v řadě různých oblastí souvisejících s chováním a nejspíš právě díky tomu jsem obzvlášť náchylný dospět k závěru, že svobodná vůle neexistuje.
Proč? Podstatné je, že když se soustředíte na jedinou z těchto oblastí – neurovědu, endokrinologii, behaviorální ekonomiku, genetiku, kriminologii, ekologii, vývoj dítěte nebo evoluční biologii –, zůstane vám spousta manévrovacího prostoru, abyste usoudili, že biologie a svobodná vůle mohou koexistovat. Slovy filozofa Manuela Vargase z Kalifornské univerzity v San Diegu: „Tvrdit, že nějaký vědecký výsledek dokazuje falešnost ‚svobodné vůle‘ […] pramení buď z nedostatečné erudice, nebo akademické nepoctivosti.“ I když to zní brutálně, má pravdu. Jak uvidíme v příští kapitole, většina experimentálně-neurobiologického výzkumu týkajícího se svobodné vůle je úzce zakotvena ve výsledku jedné studie, která zkoumala, co se odehrává v mozku několik vteřin předtím, než nastane nějaké chování. Vargas správně dochází k závěru, že tento „vědecký výsledek“ (včetně navazujících studií, které vyprodukoval v následujících čtyřiceti letech) nedokazuje neexistenci svobodné vůle. Stejně jako nemůžeme její existenci vyvrátit „vědeckým výsledkem“ dosaženým v genetice – v případě genů obvykle nejde o nevyhnutelnost, ale spíše o náchylnosti a možnosti – a nikdy nikdo nenašel jeden konkrétní gen, variantu genu nebo genovou mutaci vyvracející existenci svobodné vůle, není to možné, ani když vezmeme v úvahu úplně všechny geny najednou. Vyvrátit existenci svobodné vůle nelze ani z vývojového/sociologického hlediska poukazováním na vědecké zjištění, že dětství plné týrání, strádání, zanedbávání a traumatických zážitků astronomicky zvyšuje pravděpodobnost, že z jedince nakonec vyroste hluboce narušený dospělý člověk škodící ostatním – jsou totiž známy výjimky. Ano, žádné jednotlivé zjištění ani jediná vědecká oblast to neprokážou. Ale, a to je nesmírně důležité ale, dejte všechny ty vědecké výsledky všech relevantních vědeckých disciplín dohromady a žádný prostor pro svobodnou vůli nezbude.
Co za tím vězí? Je v tom něco hlubšího než představa, že když prozkoumáme dostatečné množství různých disciplín, jednu „-logii“ za druhou, dříve či později určitě najdeme takovou, která sama o sobě svobodnou vůli vyvrací. A také něco hlubšího než představa, že i když má každá disciplína díru, která jí brání falzifikovat svobodnou vůli, alespoň jedna z ostatních disciplín ji vykompenzuje.
Tím nejdůležitějším je, že svobodnou vůli vyvracejí všechny tyto disciplíny společně, protože jsou navzájem propojené a utvářejí tentýž konečný soubor vědění. Když hovoříme o účincích neurotransmiterů na chování, nepřímo také mluvíme o genech, které specifikují stavbu těchto chemických poslů, a o evoluci těchto genů – neurochemie, genetika a evoluční biologie jsou neoddělitelné oblasti. Když zkoumáme vliv prenatálních událostí na chování v dospělosti, automaticky uvažujeme i o věcech, jako jsou celoživotní změny ve vzorcích vylučování hormonů či v genové regulaci. Pokud hovoříme o tom, jak styl mateřské péče ovlivní chování dítěte, až dospěje, z podstaty věci zároveň automaticky rozebíráme povahu kultury, kterou matka svým jednáním předává. Neexistuje jediná mezírka, kam by se dala vtěsnat svobodná vůle.
S ohledem na výše uvedené se první polovina knihy opírá při odmítání svobodné vůle o tento biologický rámec, což nás přivede k polovině druhé. Jak už jsem poznamenal, ve svobodnou vůli jsem přestal věřit někdy během dospívání. Stalo se pro mě morálním imperativem dívat se na lidi bez posuzování nebo přesvědčení, že si někdo zaslouží něco speciálního, a žít bez nenávisti nebo pocitu nároku na zvláštní zacházení. Jenže to prostě nedokážu. Jistě, někdy se mi to tak nějak podaří, ale jen zřídkakdy se moje bezprostřední reakce na události shoduje s tím, co považuji za jediný přijatelný způsob, jak chápat lidské chování. Místo toho obvykle fatálně selžu.
Už jsem zmínil, že i podle mě je těžko představitelné brát vážně veškeré důsledky plynoucí z neexistence svobodné vůle. Navzdory tomu je právě tohle cílem druhé poloviny knihy, kde se této problematice budeme věnovat z hlediska jedince i celé společnosti. Některé kapitoly se zabývají vědeckými poznatky o tom, jak bychom se mohli zbavit víry ve svobodnou vůli. Jiné zkoumají, proč některé důsledky odmítnutí svobodné vůle nejsou katastrofické, přestože se tak na první pohled jeví. Další rozebírají historické okolnosti ukazující něco důležitého v souvislosti s radikálními změnami, jež bychom museli provést v našem myšlení a cítění: už jsme něco podobného kdysi dokázali.
Obě poloviny knihy se tedy vzájemně doplňují. Zatímco ta první představuje vědeckou argumentaci, proč neexistuje svobodná vůle, druhá přináší vědecké poučení, jak žít co nejlépe, až tuto skutečnost akceptujeme.
RŮZNÉ POHLEDY: S KÝM BUDU NESOUHLASIT
Rozeberme několik nejčastějších postojů zastávaných těmi, kdo píšou o svobodné vůli. Dělí se do čtyř základních skupin:
Svět je deterministický a svobodná vůle neexistuje. V rámci toho stanoviska platí, že pokud je pravda to první, musí být pravda i to druhé. Determinismus a svobodná vůle nejsou kompatibilní. Tomuto názoru říkám „tvrdý inkompatibilismus“.
Svět je deterministický a svobodná vůle existuje. Zastánci tohoto postoje zdůrazňují, že svět je vytvořený z miniaturních částic, jako jsou atomy, a život, řečeno elegantními slovy psychologa Roye Baumeistera (v současné době působí na Queenslandské univerzitě v Austrálii), „je založen na neměnnosti a neúprosnosti přírodních zákonů“. Není v tom žádná magie ani kouzelný prach, žádný substanční dualismus, tedy názor, že mozek a mysl jsou oddělené entity. Tento deterministický svět je naopak považován za slučitelný se svobodnou vůlí. Spadá sem zhruba 90 procent filozofů a právních vědců a těmito „kompatibilisty“ se v knize budeme zabývat nejčastěji.
Svět není deterministický a svobodná vůle neexistuje. Jedná se o zvláštní představu, že vše důležité na světě probíhá na základě nahodilosti, která bývá domnělým základem svobodné vůle. Dostaneme se k tomu v kapitolách 9 a 10.
Svět není deterministický a svobodná vůle existuje. Obhájci tohoto názoru stejně jako já věří, že deterministický svět není slučitelný se svobodnou vůlí – nevidí v tom nicméně žádný problém, svět podle nich deterministický není, což otevírá prostor pro víru ve svobodnou vůli. Tito „liberální inkompatibilisté“ jsou vzácní a jejich názorů se dotkneme jen příležitostně.
S tím souvisí i čtveřice názorů na vztah mezi svobodnou vůlí a morální odpovědností. Slovo „odpovědnost“ je samozřejmě značně ošidné a smysl, v němž je používají lidé debatující o svobodné vůli, se obvykle dovolává konceptu zásluh, respektive že si někdo zasluhuje, aby se s ním zacházelo určitým způsobem. Svět je zde morálně přijatelným místem, poněvadž připouští, že jeden člověk si může zasloužit určitou odměnu, kdežto jiný určitý trest. Tyto názory jsou:
Svobodná vůle neexistuje, a přičítat lidem morální odpovědnost za jejich činy je tudíž chybné. Sem patřím já. (A jak se ukáže v kapitole 14, je to zcela oddělené od problematiky významu odstrašujících trestů s ohledem na budoucnost.)
Svobodná vůle neexistuje, ale je v pořádku přičítat lidem odpovědnost za jejich činy. Jedná se o další typ kompatibilismu – absence svobodné vůle a morální odpovědnost koexistují, aniž bychom se museli uchylovat k nadpřirozenu.
Svobodná vůle existuje, a lidé by měli být morálně odpovědní. Tento postoj je patrně vůbec nejrozšířenější.
Svobodná vůle existuje, ale morální odpovědnost je neospravedlnitelná. Jedná se o menšinový názor. Typicky jde o to, že když se podíváte pečlivěji, zjistíte, že údajná svobodná vůle existuje jen ve velmi omezeném smyslu a rozhodně nestojí za to, aby se kvůli ní popravovali lidé.
úryvek z knihy
Robert M. Sapolsky:
Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy
Argo a Dokořán 2025
O knize na webu vydavatele
