Image credit: ESA/Hubble & NASA, Acknowledgement: Judy Schmidt
Image credit: ESA/Hubble & NASA, Acknowledgement: Judy Schmidt

Astrofotografie: závěrečné stadium vývoje hvězdy

Přenesme se v duchu do vzdálené budoucnosti. Do velmi vzdálené budoucnosti. Přibližně 6 až 7 miliard let. A představme si ještě navíc, že jsme asi 700 světelných let daleko od Slunce. Tedy spíše od jeho pozůstatku. Podíváme-li se z tohoto našeho nového fiktivního domova zpět a namíříme-li tímto směrem dokonce dalekohled s fotografickou kamerou, uvidíme obraz podobný tomu, jaký nám přinesl astrofotograf Martin Myslivec. Ten totiž vyhrál v zářijovém kole soutěže „Česká astrofotografie měsíce“, soutěže pod patronací České astronomické společnosti.
Vítězný obrázek představuje závěrečné stádium vývoje hvězdy podobné našemu Slunci. Hvězdy, která se zbavila svých vnějších vrstev. K tomu došlo přibližně před 12 000 lety, kdy odhozené vrstvy vytvořily prstenec rozpínající se rychlostí 32 km/s. Přibližně před 6 500 lety došlo k druhému odvržení zbytků vrstev původní hvězdy. Tento druhý prstenec se pohybuje dokonce o něco rychleji, asi 40 km/s. Úplně na okraji se nachází ještě jeden slabší prstenec, pocházející z ještě starší explozivní epizody hvězdného života. Ten je již silně deformován vlivem srážek s mezihvězdným prostředím. Tak nějak bude tedy pravděpodobně vypadat i naše Slunce a jeho okolí v oné vzdálené budoucnosti.
Na snímku však nejsou zachyceny pouze plynné obaly zářící díky fluorescenci plynů, ale i vlastní hvězdný pozůstatek. Nazýváme jej bílý trpaslík a jeho povrchová teplota dosahuje úžasných 130 000 stupňů Celsia. Červeně v mlhovině svítí atomy vodíku, modrozeleně pak atomy kyslíku. Samotná centrální hvězda je ještě ponořena do zářícího prachu, který můžeme pozorovat zejména v infračervené oblasti spektra. Vědci předpokládají, že tento prach může představovat trosky po srážkách a zničení objektů nacházejících se v oblastech, které ve Sluneční soustavě nazýváme Kuiperův pás a Oortův oblak.
Planetární mlhovina Helix má samozřejmě také své katalogové označení – NGC 7293, případně Caldwell 63. Nalezneme ji v souhvězdí Vodnáře a má jasnost 7,3 magnitudy. Jedná se tedy o nejjasnější a pravděpodobně i nejbližší planetární mlhovinu. Objevil ji v roce 1824 německý astronom Karl Ludwig Harding, známý zejména svým objevem třetího objektu hlavního pásu asteroidů zvaného Juno. To však bylo o 20 let dříve.
Vraťme se však ještě trochu obecněji k planetárním mlhovinám. Byť jejich název mnohé napovídá, jedná se pouze o zdání, fikci, či spíše historický omyl. Pozorovatelům nebes v dobách, kdy byly znalosti o vesmíru ještě hodně v plenkách, se tyto objekty, na obloze často téměř kruhového tvaru, jevily velmi podobné kotoučkům planet, které jim vykreslily jejich sice velké, ale ne úplně dokonalé dalekohledy. Ovšem planetární mlhoviny mají s terminologií Sluneční soustavy ještě další společné. Jsou to tak zvané „kometární uzlíky“. Shodou okolností byly tyto „kometární uzlíky“ objeveny právě v mlhovině Helix, tedy v té, kterou fotografoval i Martin Myslivec. Následně byly později nalezeny též v dalších mlhovinách. Vypadají sice jako komety, jejichž ohony míří od centrální hvězdy, jsou však mnohem větší. A to opravdu a skutečně mnohem větší. Jen jejich „jádra“ jsou mnohonásobně větší, než je oběžná dráha Pluta. Jejich hmotnost je ovšem srovnatelná s hmotností naší Země. V mlhovině Helix se odhaduje počet takovýchto „uzlíků“ na více než 20 000. I když jich jenom v této mlhovině můžeme pozorovat takové množství, vědci stále ještě nejsou zajedno v důvodu jejich existence.
Nezbývá nám již mnoho místa a tak již jen krátce, o to snad srdečněji. Děkujeme Martinu Myslivcovi za jeho krásný pohled do nitra chaotického světa řídícího se, alespoň doufejme, přesnými fyzikálními a chemickými zákony. A vzpomeňme, že podobně bude vypadat svět našich, byť velmi vzdálených potomků.

astrofotografie

Autor: Ing. Martin Myslivec
Název: NGC7293 – mlhovina Helix
Místo: Běleč nad Orlicí
Datum: 22. 8. – 12. 9. 2016
Optika: Newton průměr 300mm, f/4, ASA Wynne 0.95x komakorektor
Montáž: EQ montáž vlastní konstrukce
Snímač: KAF 16200
Zpracování: Celkem bylo nasnímáno 168 expozic v H-alfa a 101 expozic v OIII spektrální čáře přes 7 a 8.5nm filtry Baader. Všechny dílčí expozice po deseti minutách, tedy necelých 45 hodin. Barevná složka obrazu byla složena ze všech snímků, jasová složka pak z 90 H-alfa a 90 OIII snímků, těch nejostřejších, vybraných Subframe Selectorem v SW PixInsight, i když v případě OIII nebylo příliš z čeho vybírat. V modré barvě je kresba díky většímu ovlivnění seeingem o dost horší, než v červené. Jasová složka byla složena z vybraných H-afa a OIII snímků, podrobena dekonvoluci a oddělenému zpracování. Nakonec byla složena jako LRGB s barevným obrazem ze všech snímků, trochu odšuměným a méně doostřeným. Pak byl celý obraz ještě trochu doladěn (Multiscale HDR transform, křivky…).

Vítězné snímky v jednotlivých měsících a další informace si můžete prohlédnout na http://www.astro.cz/cam/.

tisková zpráva České astronomické společnosti

Vědci popsali nový mechanismus syntézy hlavního „protistresového“ proteinu

Při nedostatku kyslíku či živin buňky podléhají stresu. Osud stresované buňky z velké míry řídí …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close