Sciencemag.cz
Doporučujeme
Podat jednoduchý návod, jak porozumět českým starohorám, asi není možné. Přenos tepla z nitra planety byl intenzivnější, a proto i geologické procesy, jako je desková tektonika, byly rychlejší. Kůra byla tenčí, zdroje vulkanických hornin mohly ležet v menších hloubkách. Horstva snáz vznikala i zanikala. Slunce bylo slabší, ale oxidu uhličitého bylo víc, takže teplota povrchu byla přijatelná. Když energie Slunce začala růst, existoval už organický život, který ukládal oxid uhličitý do vápenců na mořském dně.
Celková mocnost proterozoických souvrství je kolem 8–10 km, ale proterozoické kry jsou na sebe nahloučeny a přes sebe přesunuty jako tašky na střeše, takže původní mocnost by mohla být jen 2–3 km. Původní situaci nejlépe porozumíme, když si Český masiv představíme jako část Japonska, tedy jako poměrně malý úsek ostrovního oblouku rostoucího nad akrečním klínem asijského kontinentu, který na vnější straně dál od pevniny spadá do velkých hloubek mořských příkopů a hlubokomořských plání, zatímco část směřující k pevnině má charakter mělké pánve. Na oblouku samotném soptí sopky a ukládají se tufy, které se dál od břehu mísí s mořskými sedimenty. To je situace vltavského údolí mezi Davlí a Štěchovicemi.
Blíž k pevnině převládají droby, což je druh pískovce, který obsahuje zrna živců a zvětralých vulkanitů různého složení. Okraje ostrovního oblouku jsou strmé, takže zde často sjíždějí bahnité laviny a přemisťují celé bloky nadložních hornin. Ve větších hloubkách pod povrchem vznikaly žulové masivy, ale víme o nich jen z několika valounů zachovalých ve slepencích. Eroze obnažila plutony a řeky odnesly jejich valouny na mořské pobřeží. Páteří českého proterozoika jsou vulkanické pruhy tvořené písčitě zvětrávajícími, šedohnědými až nazelenalými čediči odvozenými z podsouvající se oceánské kůry. Dřív se o nich hovořilo jako o spilitech a dnes častěji o tholeiitech. Tyto čedičům blízké horniny bývají obklopené drobami a břidlicemi.
Profi l českým proterozoikem si představte jako vycházku vltavským údolím z Kralup do Štěchovic. Začínáte v slabě metamorfovaných horninách, které zastihnete hned za kralupským nádražím na úpatí stráně Hrombaba. Pokud nejste petrolog, tak se ve zdejších rozmanitých, ale podobně vyhlížejících usazených i sopečných horninách příliš nevyznáte, ale nahradí vám to spilitová Minická skála nebo – zejména na jaře, když kvetou koniklece – Otvovická skalka. Cestou ku Praze budete procházet dalšími typy sedimentů a vulkanitů náležejících akrečnímu klínu ostrovního oblouku. Za návštěvu určitě stojí pěšinka na východním břehu Vltavy mezi Máselným dolem u Libčic a Řeží, a to nejen kvůli starohorním horninám, ale vyvinuta jsou zde suťová pole, jeskyně Drábovna a potůčky srážející drobné pěnovcové kaskády.
A protože spility jsou vlastně čediče, tak na většině výskytů nalézáme rostliny, jaké známe z proschlých, ale úživných vulkanických strání Českého středohoří.
Za Řeží se již nápadně zvedá buližníkový vrch Řivnáč a za ním mytická krajina kolem Levého Hradce. Pokud vás zajímají buližníky, tak nad rozeklaným Holým vrchem leželo slavné únětické pohřebiště a skály Kozích hřbetů za Suchdolem lákaly takové malíře, jako byl Antonín Kosárek, Václav Brožík či Mikoláš Aleš. Téměř neznatelná pěšina vede od pravděpodobné mohyly v roztockém háji podél Sedleckých skal, odkud se vám otevřou nádherné pohledy na řeku a hradiště Zámka. Tmavě šedá skaliska prorážejí načervenalé žíly porfyritů, které byly na mnoha místech těženy jako kamenivo. Dál na jih od pavilonu šelem v Zoologické zahradě již leží převážně ordovická pražská kotlina. Do proterozoika opět vstoupíme na závistském přesmyku nedaleko nádraží ve Zbraslavi, kam se celé generace
geologů chodily dívat na polštářové lávy. Dál proti proudu řeky procházíme nejprve přes vulkanosedimentární horniny a u Davle vstoupíme do údolí tvořeného zejména různými druhy vulkanitů a posléze u Štěchovic do skal budovaných zejména sérií podmořských sesuvů podobných karpatskému flyši. Z mladších památek naši pozornost upoutají zejména základy románského kláštera na Ostrově a městečko Sekanka, které zaniklo dřív, než se jeho obyvatelé zmohli na hradby, takže bylo chráněné zemitým valem a jeho jedinou viditelnou památkou je cesta vysekaná do skály sestupující k soutoku Vltavy a Sázavy. Z paleontologického hlediska jsou nejzajímavější šikmé plotny, místy se zbytky vzácných mikrobiálních povlaků nad Vraným.
Dalším velkým kandidátem na nálezy mikroskopických forem života jsou tmavé, prokřemenělé lečické vrstvy. Uvažovalo se o nich i jako o zdroji uranu a organických látek typu antraxolitu, na který je na Příbramsku vázáno uranové zrudnění. Základní proterozoický profil prochází vltavským údolím, ale dokreslují jej desítky dalších, obvykle menších výchozů rozptýlených v údolí Berounky na Křivoklátsku, ale i dále na Plzeňsku. České proterozoikum je jedinečné ne paleontologickým bohatstvím, ale magmatickou historií, kdy můžete například na malé ploše kolem Kozích hor nalézt vulkanity tolika odlišných typů, že by to jinde stačilo na celou provincii.
Celou cestu z Kralup do Štěchovic vlastně sledujeme okraj ostrovního oblouku. Geologové hovoří o avalonsko-kadomském pásmu vystupujícím na severním aktivním okraji Gondwany. Občas nás vltavský kaňon zavede blíž k sopkám a mělkému moři, ale jindy až na kontinentální svah postižený podmořskými sesuvy. Je to zvláštní a téměř nepochopitelná cesta, protože proterozoikum je jiný svět – bez stromů, dlouhou dobu bez kyslíku, ozářený sopečnými ohni a podobný nějaké jiné planetě. Vzpírá se běžné imaginaci.
Buližníkový fenomén
České proterozoikum je až na několik míst, kde nabývá monumentální charakter skalnatého kaňonu, místem spíš pro znalce. Ale obsahuje v sobě jednu ne právě běžnou horninu, která okouzlí snad každého. Je to tvrdý, odolný buližník s obsahem kolem 95–97 % křemene. Dotmava je zbarven jemně rozptýleným uhlíkem a možná i složitějšími organickými molekulami typu kerogenu. Buližníky většinou nalezneme nedaleko vulkanických hornin, takže se předpokládá, že vznikly v těsném okolí horkých podmořských pramenů. Rozpustnost křemene je závislá na přítomnosti alkálií, které ji zvyšují víc než 100×. Domníváme se proto, že podmořské lávy reagovaly s mořskou vodou, zvětrávaly a uvolňovaly alkálie, které rozpouštěly křemík v okolních horninách a velice pravděpodobně za přítomnosti chemotrofních bakterií (tj. živících se energií vznikající při rozkladu převážně anorganických chemických látek) jej srážely v podobě obvykle jen několik desítek metrů mocných buližníkových poloh. Tyto čočky a vrstvy byly později zvrásněny, takže mnoho dnešních skal je tvořeno šikmo či kolmo postavenými polohami buližníků, které jsou erozí vypreparované z měkčích hornin.
Různé druhy jemnozrnných křemitých hmot nazývaných např. lydit nebo „chert“ (rohovec) jsou v prekambriu poměrně běžné, ale později mizí. Paleontologové se domnívají, že v té době ještě neexistovaly mořské houby a radiolarie, které křemík používají ke stavbě svých schránek, takže ho byl v mořské vodě nadbytek. Život však umí využít všeho, co je užitečné a dostupné, a tím došlo k rozvoji mořských organismů s opálovými schránkami. Dodnes řídí geochemickou rovnováhu mezi zvětráváním uvolnitelným a biologicky vázaným křemíkem. Za neexistenci buližníků v dnešním oceánu vlastně mohou mikroskopické radiolarie. Je to další z mnoha případů, kdy spolu věci živé a neživé, organismy a horniny, tak souvisí, že život se stává geologickou silou a horninové prostředí silou biologickou. Mezi všemi ostatními horninami patří buližník mezi nejkřehčí materiály, takže při tlaku praskne.
Buližníková tělesa bývají proto protkána sítí větších a menších křemenných žilek, na kterých se někdy vysrážely sirníky mědi a jindy nevýznamné zlaté zrudnění. Buližníky někdy přecházejí do tmavých břidlic s vyšším obsahem pyritu. Jeho zvětráváním vzniká oxidická železná ruda limonit. V okolí těles proto někdy najdeme mělké jámy nejasného původu, kde byla pravděpodobně ručně vybírána železná ruda. Buližník – až na mrazové zvětrávání – vydrží skoro všechno, třeba i mořský příboj. V Ejpovicích byly rozsáhlým povrchovým lomem těženy chudé ordovické železné rudy. Těžba se zastavila o buližníkový hřbítek dočervena zabarvený oxidy železa. Ukázalo se, že buližníková skalní stěna je místy pokrytá přisedlými ordovickými organismy, takže tento útes pravděpodobně představuje snad nejstarší odkryté mořské pobřeží na světě. Podobná situace se opakovala v karbonu a zejména ve svrchní křídě, kde cenomanské a později i turonské moře útočilo na osamělé buližníkové skály, jako je Šárka či Čimický hřbet. Na Ládví se o 400 milionů let později stalo něco podobného jako u Ejpovic. Už to samo o sobě je pozoruhodné.
Severně od vrcholové plošiny na Ládví na úpatí starého lomu naleznete velký oválený kámen, a pokud důkladně obejdete celý hřbet, zjistíte je na více místech. Tyto kameny mají průměr i víc než jeden metr. Na buližníkové stěně byly ještě nedávno, než je odplavily kyselé deště, přisedlé křídové organismy. Šárecká Šestákova a Kozákova skála i Ládví byly ostrovy v křídovém moři a plošina nahoře, byť je na Ládví hodně poškozená lámáním kamene, byla abrazní terasou otlučenou a zarovnanou do jedné plochy naším posledním mořem.
Středočeská oblast má až na říční a krasové prostředí vyvinutý jenom omezený počet výrazných krajinných fenoménů. Když jsme před několika lety společně s Vojenem Ložkem sestavovali jakousi „inventuru“ hodnot českého mezihoří, patřily mezi nápadná, ale dosud málo známá a nedostatečně popsaná krajinná stanoviště buližníkové kamýky, sopečná pohoří proterozoika, kambria, ordoviku, siluru, devonu, permokarbonu a miocénu (je s podivem, kolik druhů vulkanických hornin různého stáří se nalézá mezi Prahou, Komárovem a Kladnem) a nejspíš i nenápadná sprašová krajina středočeských nížin a pahorkatin.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Zdeňka Sůvová, Jan Turek a kolektiv
Krajem Joachima Barranda
Cesta do pravěku země české
Dokořán 2020
O knize na stránkách vydavatele
