(c) Graphicstock

Člověk jako zdroj jídla za moc nestojí

Aneb Příspěvek k dějinám pravěkého kanibalismu.

V Scientific Reports byla publikována studie s kalorickými tabulkami, které obvykle v knihách o zdravé výživě ani v učebnicích potravinářské chemie nenajdete. Je zde totiž vyčíslena využitelná energie jednotlivých částí lidského těla.
Závěr z toho má být, že lidské maso není z hlediska obsažené energie nic moc, člověk je (respektive byl v době, kdy každý druhý nebyl obézní) samý sval, šlacha a kůže. Divoký kůň, kanec nebo medvěd by prý na kilogram své hmotnosti dodali strávníkovi až třikrát tolik energie než lidské maso. Závěr z toho má znít, že lov člověka na potravu je extrémně riziková a neefektivní činnost. Kanibalismus mohl prý sotva fungovat jen jako strategie stravování, musel zde být i významný rituální aspekt. Tak alespoň pravil jeden z autorů studie James Cole z University of Brighton.

Jen pro zajímavost: 55kilový člověk prý může poskytnout asi 126 000 kalorií (doporučená denní dávka pro stejně velkého člověka cca 2 000), z toho tuk představuje 50 000, zbytek jsou proteiny (před vznikem zemědělství se vždy preferovalo tučnější maso, dieta s přebytkem bílkovin člověka ohrožovala, nemáme na to játra ani ledviny). Největším zdrojem energie byla svalovina a kosti, např. z kýty se dalo najíst mnohem spíš než z vnitřností či mozku. Další anatomicko-nutriční detaily pomiňme, ať článek nepřipomíná zápisky sériového vraha typu Hannibala Lectera, nicméně právě tato čísla tvoří jádro původního textu.

Pozoruhodné je už to, že autoři výzkumu považují kanibalismus v lidských dějinách za málem všudypřítomný, jednoznačně prokázaný ještě z doby před neandrtálci; někteří antropologové i archeologové totiž existenci prehistorického kanibalismu zpochybňovali až popírali, i když nepřímých i přímých důkazů (od kostí a lebek roztlučených tak, že to naznačuje snahu se dostat k morku/mozku, ať po lidské bílkoviny ve zbytcích výkalů) existuje velké množství. Vlastně na to, že z celého paleolitu zase tolik nálezů kosterních apod. pozůstatků celkově nemáme, je naopak pozoruhodné, kolik z nich nějak naznačuje kanibalismus. Nakonec se ve Scientific Reports zmiňuje i fakt, že některé populace zřejmě selekcí získaly geny pro odolnost vůči prionovým chorobám. Víme, že na Nové Guinei ještě nedávno lidé konzumující mozky mrtvých občas umírali na chorobu kuru. (Jsou známy i případy mezidruhového přenosu toxických prionů, konzumací infikovaných jelenů; naopak není prokázáno, že by se někdo nakazil konzumací masa „šílených krav“ – nicméně mezidruhová nákaza se jeví jako příčina vzniku příslušné selekce/imunity tak jako tak nepravděpodobná. I když je to trochu i záležitost terminologie – člověk mohl zabíjet a jíst druhy rodu Homo blízce příbuzné, šimpanze apod., kde by přenos toxických prionů mohl být pravděpodobnější a zda to pak řadit do kanibalismu…?)

J. Cole nicméně dodává, že i přes prokázané lidojedství se lovit lidi na maso prostě nevyplatilo. Podle jeho názoru mohl kanibalismus často nebýt „násilný“, ale klidně mít nějakou pietní povahu, konzumovali se třeba příbuzní a přátelé zemřelí přirozenou smrtí jako součást pohřebních obřadů. Šlo spíše o rituál než večeři.
K tomu lze nicméně dodat, že jednotlivé motivace a varianty kanibalismu se nevylučují, na Nové Guinei existovaly ještě nedávno vedle sebe. Střety mezi lidmi končící smrtí byly časté bez ohledu na to, zda pak následoval kanibalismus. Lidé se navzájem zabíjeli, protože si konkurovali, mrtvého pak sníst už byl jen takový bonus – analogicky se chovají např. vlci. Na jedné straně vah stály kalorie, proti nim riziko nákazy priony či parazity (ne že by si to lidé takto uvědomovali, mělo to podobu náboženského tabu či etického/estetického odporu). Také nelze nevidět, že člověk, je-li zastižen neozbrojený, představuje celkem snadnou kořist – třeba ve srovnání s výše uvedenými kanci či medvědy; riskantní na takovém chování jsou spíše až jeho následky, protože čin sotva projde bez povšimnutí.

Zdroj: Phys.org a další

Hrůzy neolitu – nejspíš to bylo složitější

V poslední letech bývá, alespoň v populárně-vědeckých textech, často zvykem nenechat na neolitu nit suchou. …

One comment

  1. Tourettův syndrom v psané formě?
    To vás i vaše okolí lituji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close