Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když jsme chváleni za to, že ráno jiné zdravíme, a káráni za to, když ne, pak nejenom přijmeme vzorec zdravení ostatních ráno, ale osvojíme si i tendenci chválit ty, kdo tak činí, a kárat ty, kdo nikoli.
Myšlenka, že v určitém stadiu standardní genetická replikace rodí nějakého svého „kulturního“ nástupce vyšší úrovně (který, i když je na ní závislý, může získat rychlost a trajektorii do velké míry nezávislou na svém nosiči) se stala vlivnou zvláště poté, co Dawkins (1976) zavedl názorný pojem mem. Myšlenka, že chování fundamentálních replikátorů, genů, dalo vzniknout memům jako novému druhu replikátorů, a tudíž že se sama evoluce jakoby replikuje na vyšší, abstraktnější a rychlejší úrovni, je rozhodně svůdná, ale Dawkins sám nenabídl více než jenom náznak takové teorie. Navíc se zdá, že jeho přímočaré připodobnění „memetiky“ ke „genetice“ je poněkud příliš zjednodušené.
Tak jako později mnoho dalších autorů (citovaných na začátku této kapitoly), použil i Dawkins pojem imitace. Ale jak už jsem naznačil, jakkoli nepochybuji, že schopnost imitovat zásadně přispívá ke schopnosti „kulturního“ šíření vzorců chování, sama o sobě nestačí k tomu, aby vysvětlila jeho složitost. Co nás lidi činí jedinečnými, co dělá z našich aktivit, na rozdíl od aktivit jiných druhů, něco, co si zaslouží specifickou nálepku kultura, je přesně to, že jsme schopni jít dále, než jde imitace – nekopírujeme ideje (memy) našich kolegů, angažujeme se ve velmi složitých interakcích, v jejichž průběhu jsou ty memy vylepšovány.
Takže aby mohlo dojít ke kulturnímu šíření vzorců chování relativně nezávislému na tom genetickém, vyžaduje imitace další zásadní přísady. Dawkinsovský výklad i jiné výklady podobně založené čistě na imitaci nás vedou k tomu, abychom viděli vylepšování idejí jako věc jejich přesouvání z jednoho jedince do druhého. Ale ve skutečnosti je vylepšování idejí týmová práce, a to čím dál tím víc. Tím nechceme říci, že aby se vylepšila, musí myšlenka změnit majitele více než jednou, chceme říci, že máme-li mluvit o „memech“, musíme je vidět jako zásadně distribuované. Neexistují v jednotlivých lidech, ale v sítích lidských interakcí v lidských společnostech.
Co, myslím, opět chybí ve výkladech založených na imitaci, je jakákoli reflexe faktu, že nejenom naše teorie, ale i naše společenství se obecně vyvíjejí skrze různé formy konfrontací, od přátelských sporů až po násilné konflikty. Pokud se soustředíme na ty mírnější formy, můžeme souhlasit s Rochatem (2006), že Homo sapiens je v zásadě Homo negotiatus – jakýkoli druh lidského střetu, včetně těch, které jsou věcí enkulturace, se rychle vyvíjí ve vyjednávání, to jest v druh interakce, která na rozdíl od imitace není charakterizována čistě pasivní rolí jednoho z účastníků.
Boyd, Richerson a Henrich (2011) tohle říkají velmi jasně v rámci své kritiky takzvané „hypotézy kognitivní niky“: teze, jak ji chápou, založené na předpokladu, že kultura vzniká z faktu, že lidský vývoj se zásadně zrychluje, když pouhá menšina jedinců získá nové schopnosti na základě přímého zkoumání svého přírodního prostředí a zbytek začne tento předvoj imitovat. Alternativě, kterou namísto toho navrhují Boyd a spol., se říká „hypotéza kulturní niky“:
Hypotéza kulturní niky a hypotéza kognitivní niky činí zásadně odlišné předpovědi ohledně toho, jak jsou lokální adaptace získávány a chápány. Hypotéza kognitivní niky má za to, že technologie jsou adaptivní, protože improvizační inteligence dovoluje některým jednotlivcům zjistit, jak fungují a proč jsou lepší než jejich alternativy. Toto získané porozumění světu je pak sdíleno, což dovoluje ostatním získat stejné kauzální porozumění bez nákladného individuálního zkoumání.
My naproti tomu argumentujeme, že kulturní evoluce, která operuje napříč generacemi, postupně nahromadila a přeuspořádala adaptivní prvky a nakonec vytvořila adaptivní balíčky, které překračují kauzální porozumění jedinců, kteří je používají. V některých případech mohou být předávány i prvky kauzálního porozumění, to ale není nutné. Často nebudou mít jedinci ani ponětí o tom, proč jsou do nějakého projektu některé prvky zapojeny, a ani ponětí o tom, zda by jiné projekty nefungovaly lépe. Očekáváme, že lokální žáci nejprve získají lokální praktiky a příležitostně experimentují s jejich změnami. Někdy to bude znamenat, že kulturní učení přebije jejich přímou zkušenost, vyvinuté motivace nebo spolehlivě se vyvíjející intuice.
Domnívám se, že tato pasáž vyzdvihuje podstatný fakt: kultura není jenom věcí šíření dovedností, které jsou získány individuálně, ale i věcí samotné konstituce těchto dovedností. (Tento fakt je v jednom smyslu triviální; faktem ale je, že lidé, kteří zdůrazňují individuální kognitivní schopnosti, ho mají tendenci podceňovat.)
Jak jsem však už naznačil, abychom vysvětlili ono „postupné nahromadění a přeuspořádání“, musíme zohlednit fakt, že to nejsou jenom ony mírné formy konfliktu, které hrají podstatnou roli – kultura a vzdělávání nejsou zdaleka jenom kooperativní podnik. A tady se vracíme k pojmu pravidla: k pojmu sdíleného chápání, že něco má být, které se předává z jednotlivce na jednotlivce, z generace na generaci, rozmanitými druhy „donucování“.
Závěr, ke kterému jsme zde dospěli, je plně v souladu se závěry Castra et al. (2010, s. 351), kteří navrhli ještě jiný přídomek pro náš druh – Homo suadens:
Z této definice imitace jako procesu pozorovacího učení, ale nikoli replikace chování bez zhodnocení, soudíme, že nárůst účinnosti imitace je nutný, avšak nikoli postačující k vysvětlení transformace společenského učení u primátů na kumulativní kulturní systém dědění v přísném slova smyslu, jak k tomu dochází během hominizace. Klíčovým faktorem umožňujícím takovou transformaci byl fakt, že někteří hominidé, kterým říkáme hodnotitelé, vyvinuli schopnost kategorizovat a schvalovat nebo neschvalovat naučené chování svých potomků.
Tato schopnost kategorizovat naučené chování může být definována jako schopnost jednotlivce kategorizovat dané chování prostřednictvím v zásadě dichotomického pojmového evaluativního kódu: pozitivní, nebo negativní, dobrý, nebo špatný (…). Z toho plyne, že automatický mechanismus pro kategorizaci chování používaný pro individuální učení je transformován na pojmový kategorizační mechanismus.
Uvažme vzorec druhého řádu (jako je nucení ostatních každého ráno zdravit). To je opět vzorec chování, a i ten může být vynucován příslušným donucovacím chováním (vzorec „třetího řádu“). Pokud bychom tak mohli pokračovat do nekonečna, měli bychom chování, které je vyvoláno zase jenom chováním, zcela bez podpory genů; ale to by byl samozřejmě nekonečný regres. Takže na nějaké úrovni to chování nemůže být vynuceno chováním. Mohlo by být určeno geneticky, ale pokud tomu tak není už na první úrovni, pak, jak už jsme poznamenali, by bylo otázkou, proč by k tomu vzorci vedla evoluce takovou oklikou. A onen meta-vzorec, o kterém hovořím, tento regres zastavuje na druhé úrovni: nepotřebujeme mít žádný vzorec třetího řádu, abychom vynutili ten druhého řádu, protože ten se objevuje najednou s tím vzorcem prvního řádu. Takže když jsme chváleni za to, že ráno jiné zdravíme, a káráni za to, když ne, pak nejenom přijmeme vzorec zdravení ostatních ráno, ale osvojíme si i tendenci chválit ty, kdo tak činí, a kárat ty, kdo nikoli.
Jsme tedy zpátky u naší původní hypotézy. Je to ona zvláštní schopnost rozpoznat určitý druh donucování nejenom jako něco, čemu se má člověk podvolit, ale jako něco, co má být (jako něco, čemu se každý má podvolit a čemu má být nucen se podvolit, to jest jako něco, co je obecně schvalováno), co nám dodává suroviny, ze kterých lze zbudovat lidskou kulturu a náš lidský způsob paragenetického šíření vzorců chování. Je to tohle, co je idiosynkraticky třeba, abychom mohli zbudovat naši kulturní niku, milieu nás jakožto Homo suadens ergo negotiatus ergo sapiens.
Soustavy pravidel
Lze namítnout, že pravidla nejsou tak docela specifická pro náš druh – že alespoň někteří jiní živočichové vykazují kolektivní vzorce chování, které se zdají být „řízené pravidly“. Myslím, že tohle je do velké míry věcí terminologie, ale souhlasil bych s tím, že to, zda je nějaká rudimentární verze tohoto vylepšení nás lidí sdílena s některými z našich zvířecích bratranců, je věc k diskusi. Ale bezpochyby jedinečným vylepšením nás lidí je naše schopnost vyvíjet soustavy pravidel, které nám dovolují zcela přebudovat naši přírodní niku.
Všimněme si nejzákladnějšího problému s pravidly (a obecně se spoluprací) z hlediska evoluce: pravidlo není užitečné, dokud není obecně přijímáno. („Dal bych ti svou bramboru, kdybych věděl, že ty mi příště dáš taky jednu – ale jak bych to mohl vědět?“) Toto lze považovat za druh holismu; a jeho (ne příliš překvapivým) řešením se zdá být nějaký druh „bootstrappingu“ – začnu se řídit pravidlem provizorně a pokračují jenom tehdy, když jiní oplácejí. Navíc, jestli se řídím rudimentárními pravidly, každý krok onoho „bootstrappingu“ má co dělat nejenom s mým osobním Bildung, ale také s vnucováním určitého řádu celé společnosti.
Pro některý druh pravidel je tohle jediný problém – takové pravidlo je jistě prospěšné, jakmile funguje, a onen „bootstrapping“ potřebný pro jeho ustanovení je jediným problémem. Avšak kromě pravidel, která vyžadují takto podstatnou investici, existují pravidla, jimiž se můžeme řídit téměř zdarma. Vezměme pravidlo fotbalu zakazující dotýkat se míče rukama. Protože tak jako tak nemáme žádný zvláštní důvod to dělat, náklady na nedotýkání se míče jsou nejvýše zanedbatelné (jako ve všech případech pravidel implementujících čisté konvence). Takže v tomto případě se nezdá být žádný zásadní problém odpovědět na otázku, jak se pravidla dostávají do hry. Naproti tomu ale může být problém odpovědět na otázku, proč se dostala do hry: nezdá se tu být žádný zřejmý zisk z toho, že se nebudeme rukama dotýkat míče, ani když nám to budou ostatní oplácet v tom smyslu, že se ho také nebudou dotýkat.
Tento text je úryvkem z knihy
Jaroslav Peregrin: Člověk jako normativní tvor
Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
