Sciencemag.cz
Doporučujeme
Paměti kosmika: Láska k antiprotonům a objev top kvarku.
Carlo Rubbia na experimentu NA-4 působil od jeho začátku až do roku 1983, kdy se stal mluvčím jednoho ze dvou experimentů, UA-1, které probíhaly na nově vybudovaném srážeči protonů s antiprotony v CERN SuperProtonSynchrotronu.
Spolu s jeho hlavním tvůrcem Simonem van der Meerem později obdrželi Nobelovu cenu za fyziku v roce 1984. Carlo – rodák z Gorize u Terstu, byl od samého počátku vstupu do své fyzikální kariéry velmi ambiciózní jedinec. Účastnil se najednou několika experimentů, které probíhaly nejen v CERN, ale i na urychlovači v USA. V roce 1970 se stal profesorem na Harvardské univerzitě v Cambridgi, Massachussets. Putoval tak letadlem mezi USA a Ženevou sem a tam několikrát týdně, a vypravoval nám, že má čas spát pouze v letadle mezi dvěma kontinenty. Snažil se vždy udělat nový objev. Nalezení nové rezonance v experimentu na neutronovém svazku ve Fermilabu, kterou oznámil, se však nepodařilo v dalších experimentech potvrdit.
Podobně tomu bylo i s objevem top kvarku na collideru v CERN. Oslava „objevu“, který byl zprvu oznámen a brzy nato referován – nikoliv C. Rubbiou, ale jeho spolupracovníkem R. Beckem na Mezinárodní konferenci fyziky vysokých energií v Lipsku v roce 1984, proběhla během konference i ve známé lipské zoologické zahradě křtem nově narozeného tygřího mláděte. Dostalo jméno Top. Ani tento objev však nebyl v té době jiným experimentem ještě potvrzen. Nakonec byl poslední, dosud neznámý šestý kvark – top – objeven v USA ve Fermilabu na dvou nezávislých experimentech – CDF a posléze D0. Carlo Rubbia byl rovněž generálním ředitelem CERN v období 1989–1994, po Herwigu Schopperovi [22], který se stal generálním ředitelem CERN na dvě období od roku 1981. Předtím se H. Schopper roku 1970 stal v CERN vedoucím Divize Nukleární Fyziky a participoval na experimentu na protonovém synchrotronu 70 GeV v Ústavu fyziky vysokých energií v Serpuchově. Studovaly se tam účinné průřezy v interakcích na neutronovém svazku. Poté byl zvolen na osm let předsedou Direktoria v hamburském ústavu Deutsches Elektronen Synchrotron (DESY).
Vladislav Šimák si svoji lásku k antiprotonům zachoval i nadále, ale stal se tím pádem nevěrným k experimentu Ludmila, i když tam nevypadl ze spisku spoluautorů jako předtím J. Cvach. Vůbec mu to nevadilo, neboť tato nevěra pramenící z jeho touhy mít účast, pokud možno vedoucí, na všech experimentech Oddělení ho provázela celou jeho vědeckou dráhu. Na druhé straně rád využil možnost uskutečnit pozvání pracovat v experimentu na nově vybudovaném proton-antiprotonovém srážeči v CERN, i když to byl ze dvou ten „lacinější“, neboť UA-2 experiment, s mluvčím prof. Pierrem Darriulatem z Ecole Polytechnique v Paříži, neměl magnet, což značně ovlivňovalo jeho experimentální možnosti. Studium se soustředilo na detekci elektronů a neutrálních částic a na měření předozadní asymetrie při rozpadu částic. Léto roku 1983 se stalo létem intermediálních bosonů – těžkých částic, které předpovídal Standardní model. Byly objeveny všechny tři – zprvu ohlásila objev aparatura UA-1 a posléze objev potvrdili fyzikové z aparatury UA-2. Za tento objev dostal Carlo Rubbia již zmíněnou Nobelovu cenu.
Detektor UA-2 nebyl projektován jako detektor pro všeobecné účely, ale byl zcela určen pro optimální detekci elektronů, které vznikaly rozpadem intermediálních bosonů W± a Z0. Měl velmi vysokou granularitu kalorimetru se sférickou projektivní geometrií, která umožňovala rovněž dobrou detekci hadronových jetů. Neměl však možnost detekovat miony.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jan Hladký: Paměti kosmika Fyzikálního ústavu ČSAV
Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele
