Sciencemag.cz
Doporučujeme
K uplatnění bojových vozů a vozové hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů…
Poslední fáze bitvy /u Grünwaldu/ se odehrála u řádového ležení opevněného vozovou hradbou. Tato zkušenost byla podle některých historiků určující pro Jana Žižku, jenž zde mohl získat inspiraci pro svou oblíbenou a účinnou vojenskou taktiku. Je to mínění poněkud přehnané. Ochrana vojenského tábora vozy byla, jak dokumentují i příklady z takzvané stoleté války, obvyklá už dříve, takže Žižku, pokud měl za sebou válečnická léta za hranicemi, tato praxe sotva překvapila. Poznatky získané u Grunwaldu jako husitský hejtman zužitkoval jen částečně. Mezi Grunwaldem a Ulnowem proti sobě bojovaly jízdní oddíly. Nasazení pěchoty, o kterou se opírala husitská vojska, prameny nezmiňují. V úvahu přichází jen účast pěší čeledi při pronásledování poraženého nepřítele. Účinkování pěších oddílů u Grunwaldu je nejspíš produktem fantazie historiků a romanopisců 19. století, adorujících prosté „lidové“ bojovníky. Odtud tento motiv převzalo marxistické dějepisectví i slavný film Křižáci režiséra Aleksandra Forda. Každopádně byla účast v jedné z největších bitev evropského pozdního středověku „vysokou školou“ vojenského umění. Pokud v ní Žižka nechyběl a něco si z ní odnesl, pak především poznatky o způsobu boje jízdních těžkooděnců. Tato zjištění se mu později nadmíru hodila.
…
U příležitosti obležení Skály /roku 1413/ vznikl nejstarší známý český (a česky psaný) vojenský řád, který na panovníkovo přání sestavil podkomoří Hájek z Hodětína. Alespoň tak to výslovně říká úvodní pasáž písemnosti, určené nejen pro žoldnéře před Skálou, nýbrž i „pro budúcie Čechy bojovné, aby se uměli u vojskách zpravovati“. Spis, obsahující nařízení kázeňského, organizačního i taktického charakteru, vyvolal mimořádnou pozornost moderních historiků, neboť obsahuje články zabývající se sestavováním vozové hradby a přesunem ve vozovém šiku, tedy taktickými prvky, které si většina lidí spojuje až s husitskými válkami, zejména s působením Žižkovým. Pochybnost, zda řád opravdu vznikl v době, do níž se hlásí, ještě umocnily přísné tresty stanovené za svévolnou devastaci sakrálních objektů i za ničení ornátů, kalichů a zvonů. Také tyto obrazoborecké projevy zpravidla považujeme za nedílnou složku revolučního husitství. Budeme-li však pokládat ustanovení o vozech za dodatečné aktualizace, vezmeme-li v úvahu vyobrazení bojových vozů v rukopisech prokazatelně vzniklých před rokem 1410 (Bible Václava IV. a především Bellifortis Konrada Kyesera s pojednáním o vozové hradbě) a uvědomíme-li si, že začátek husitské obrazoborecké vlny klade souvěký autor právě do roku 1413, není důvod datum zrodu díla problematizovat. Skálu přece obléhali i husitští radikálové, jimž obrazoborecké sklony nebyly cizí. Ostatně cílenou devastaci sakrálních prostorů známe i z paralelně probíhající stoleté války. Jan Žižka, kterého spojovaly s Hájkem vazby ke královskému dvoru, obsah řádu pravděpodobně znal. A možná v rozhovorech s ním i s jinými vojenskými experty diskutoval o využití bojových vozů (vybavených palnými zbraněmi a osazených střelci s kuší i jinými ozbrojenci) popsaných a vyobrazených v Kyeserově spisu Bellifortis, prokazatelně vzniklém v dvorském prostředí Václava IV. Jinak vždy obezřetný historik Václav Vladivoj Tomek dokonce připustil možnost, že se trocnovský zeman obléhání Skály zúčastnil a přišel zde o oko!
…
Využití bojových vozů jako hlavní složky účinné taktiky eliminující u Nekmíře i Sudoměře úder dobře vyzbrojených jízdních jednotek učinilo v očích několika českých badatelů z Jana Žižky vynálezce vozové hradby. Je to názor sice patriotický, leč přinejmenším nepřesný, byť pamětník vzpomíná, jak Žižka učil husity z Plzeňska bojovat s pomocí vozů. Kyeserův spis Bellifortis a vojenský řád Hájka z Hodětína prozrazují, že bojové vozy sloužily k ochraně převážně pěšího vojska již před propuknutím husitské revoluce, byť možná jen příležitostně. V každém případě vedli vojenští odborníci o možnostech využití bojových vozů a vozové hradby debatu již na prahu 15. století. Nepřímo to dokládá tvrzení samotného Kyesera, který si nedlouho před rokem 1405 reklamoval v tomto směru prvenství: „Je to můj vynález, nikoho jiného“ (Meus est usus, non aliorum), prohlašoval německý „inženýr“, působící několik let v Čechách. Byli tady tudíž zřejmě i jiní, kteří si činili stejný nárok. Aby toho nebylo málo, doporučoval Kyeser spojit vozy kvůli stabilitě řetězy a umístit na ně palné zbraně i několikačlennou osádku tvořenou střelci z kuší, sudličníky a cepníky (!). Patnáct let před revolucí tak popsal a v sérii vyobrazení představil taktiku, kterou posléze proslavili a k dokonalosti dovedli husité.
Žižka sice nemusel přímo znát Kyeserův spis, který si autor s sebou odnesl do Němec, jako voják tělem i duší však podobné předrevoluční diskuse jistě pozorně vnímal a snad i v praxi ověřoval využití nových taktických prvků. K uplatnění bojových vozů a vozové hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů, neboť účinná ochrana pěchoty, tvořící stále významnější složku městských i zemských hotovostí a domobrany, byla na pořadu dne. Stejná slova platí o výzbroji husitských bojovníků. Různé typy bijáků (řemdihy, palcáty, kyje i pověstné okované cepy) nacházíme na vyobrazeních v rukopisu Bellifortis i v slavné Bibli Václava IV., přičemž kyje, cepy (a nejrůznější kosy, či spíše kúsy, tj. kosy nasazené kolmo vzhůru na ratiště) považovala tehdejší francouzská dvorská literatura za zbraně barbarské, nečestné a venkovské. Účel tu ale světil prostředky. V rukou neurozených bojovníků, postrádajících dlouhodobý profesionální vojenský výcvik, se právě zbraně vzniklé úpravou zemědělského nářadí, s nímž uměl zacházet doslova každý rolník, stávaly účinnými nástroji proti nepřátelům
chráněným přilbami a (ať již plně či částečně) plátovou nebo kroužkovou zbrojí. V Kyeserově práci nechybějí ani sudličníci a lidé vyzbrojení ručními praky, rovněž obvyklá součást husitských vojsk. Tato zjištění však význam husitského vojenství nikterak nesnižují. Husitům a Žižkovi zvláště nesporně patří zásluha, že dřívější náběhy jako první rozpracovali a postupně přetavili v ucelený i účinný taktický systém, který celá střední Evropa skrytě i otevřeně obdivovala, neboť na něj dlouho nenacházela protizbraň.
Tento text je úryvkem z knihy:
Petr Čornej
Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka
Paseka 2019
O knize na stránkách vydavatele
Viz také:
Proč vozová hradba nepřežila husity?
