Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kolaps není ve své podstatě katastrofou. Je to racionální a úsporný proces.
Většina autorů, jejichž díly jsme se tu zabývali, zjevně civilizace a složité společnosti schvaluje. Složitost vnímají jako žádoucí, a dokonce chvályhodný stav lidských záležitostí. Civilizace je pro ně vrcholným úspěchem lidské společnosti, výrazně výhodnějším než jednoduché, méně diferencované formy organizace. Chvála uměleckých, literárních a vědeckých úspěchů civilizací s tím má zjevně mnoho společného stejně jako pohled průmyslového světa na sebe sama jakožto na vyvrcholení lidských dějin. Toynbee je v tomto ohledu patrně nejextrémnějším příkladem, ale není v žádném případě atypický. Spengler se svým odmítáním civilizace a jejích důsledků představuje menšinový názor stejně jako Rappaport.
Vzhledem k důrazu kladenému na občanskou společnost jakožto na fenomén žádoucí je téměř nevyhnutelné, že na kolaps nahlížíme jako na katastrofu. Konec uměleckých a literárních prvků civilizace a nadstavbových služeb či ochrany, jež poskytuje administrativa, je vnímán jako strašná událost, jako zánik skutečného ráje. Představa, že kolaps je katastrofou, je hojně rozšířená nejen u veřejnosti, ale též u badatelů, kteří se jím zabývají. Pro archeologii to platí stejně jako pro kterýkoli jiný obor. My, archeologové, máme jakožto profesní skupina sklon nepoměrně více studovat městská a administrativní centra, kde se běžně nacházejí ty nejbohatší archeologické pozůstatky. Když jsou s kolapsem tato centra opuštěna nebo se co do velikosti zmenší, je tato ztráta katastrofální pro naši datovou základnu, muzejní sbírky, a dokonce i pro naši schopnost zajistit si finanční podporu. (Temná období jsou jen zřídkakdy atraktivní pro filantropy nebo financující instituce.) Vinni nejsou ale jen archeologové. Klasičtí vědci a historici, kteří spoléhají na literární prameny, mají rovněž předsudky vůči temným obdobím, neboť v takovýchto obdobích jejich datová základna rovněž většinou mizí.
Méně předpojatý přístup spočívá v tom, že budeme nejen studovat elity a jejich výtvory, ale též získávat informace o výrobních segmentech složitých společností, které přetrvávají, třebaže ve zmenšeném počtu, i po kolapsu. Archeologie má samozřejmě velký potenciál k tomu, aby mohla poskytnout takové informace.
Je třeba znovu zdůraznit, že složité společnosti se v lidské historii objevily teprve nedávno. Kolaps tedy neznamená pád do nějakého prvotního chaosu, ale návrat do normálního stavu nižší složitosti. Proti představě, že kolaps je bez výjimky katastrofou, navíc hovoří také námi předložená teorie. Jelikož je kolaps způsobován klesajícími mezními výnosy, je to v podstatě úsporný proces. Nastává tehdy, když je nutné vrátit mezní výnosy organizačních investic na příznivější úroveň. Pro obyvatelstvo, které za svou podporu složitosti dostává zpátky jen málo, vede ztráta složitosti k ekonomickým a patrně též administrativním ziskům. A člověk si v této souvislosti opět vzpomene na podporu, kterou pozdně římské obyvatelstvo poskytovalo barbarům vtrhávajícím do jejich země a na úspěchy týchž barbarů při odvracení dalších vpádů do západní Evropy. Postoje pozdních Mayů či příslušníků kultury Chaco k jejich správním činitelům nelze zjistit, je však snadné si je domyslet.
Společnosti kolabují, když působící tlak vyžaduje jisté organizační změny. V situaci, kdy by mezní užitečnost ještě větší složitosti byla příliš nízká, představuje kolaps úspornou alternativu. Proto se Chacoánci rozhodli nevzepřít poslednímu suchu, protože náklady na to by byly s ohledem na očekávané přínosy příliš vysoké. Ačkoli konec chacoánského systému znamenal konec určitých výhod (což platí pro konec každého složitého systému), přinesl zároveň zvýšení mezních výnosů organizace. Obdobně dospěli i Mayové do bodu, kdy vývoj ke složitějším státním útvarům vynášel při vynaložení velkého úsilí jen málo. Protože status quo byl natolik zhoubný, byl kolaps jediným logickým řešením.
A zde se v plné míře odhaluje slabost jednoho z vysvětlení kolapsu, jejichž přehled jsme přinesli v kapitole 3 – jde konkrétně o model, který pracuje s „neschopností přizpůsobit se“. Zastánci tohoto názoru v té či oné podobě tvrdí, že složité společnosti končí, protože nedokážou reagovat na změněné okolnosti. Tato představa je zjevně překonaná: za situace, kdy mezní výnosy klesají, může být kolaps naopak nejadekvátnější reakcí. Není pravda, že by se takovéto společnosti nedokázaly přizpůsobit. V ekonomickém slova smyslu se přizpůsobují dobře – možná ne tak, jak si přejí ti, kdož si cení civilizací, ale za daných okolností jde o zcela správnou reakci.
To, co může být katastrofou pro správní aparát (a pozdější pozorovatele), nemusí být katastrofou pro podstatnou část obyvatelstva (jak rozebírá např. Pfeiffer [1977: 469–471]). Jednoznačnou katastrofou je kolaps jenom pro ty členy společnosti, kteří nemají příležitost ani schopnost produkovat primární potravinové zdroje. Pro méně specializované vrstvy bývá přetnutí vazeb mezi místními skupinami a regionální entitou mnohdy atraktivní. Kolaps není ve své podstatě katastrofou. Je to racionální a úsporný proces, z něhož může mít značná část civilizace prospěch.
tento text je úryvkem z knihy:
Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností
Nové vydání Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
Výborný článek a tip na zajímavou knihu.
Jak prosté a jak aktuální:
„To, co může být katastrofou pro správní aparát (a pozdější pozorovatele), nemusí být katastrofou pro podstatnou část obyvatelstva (jak rozebírá např. Pfeiffer [1977: 469–471]).“
A důležitá připomínka:
„Jednoznačnou katastrofou je kolaps jenom pro ty členy společnosti, kteří nemají příležitost ani schopnost produkovat primární potravinové zdroje.“
kniha je podle me opravdu dobra, z popularni kolapsologie bych rekl malem jedina, ktera (dle me) dava smysl. s tou produkci zdroju, ono tomu primarnimu producentovi je ovsem v situaci kolapsu nekdo nejspis sebere. cili ten kolaps, obavam se, ani tak neprezije pestitel brambor na zahradce, ale kdo bude mit zbran a bude dostatecne odhodlany ji pouzivat. za urcitych okolnosti muze byt po kolapsu ovsem situace pro pestitele brambor lepsi, dejme predtim ho stat zdanoval vic nez ten bandita nebo stejne nedokazal pred tim banditou pestitele ochranit.