Sciencemag.cz
Doporučujeme
Dřevo vs. dřevěné vs. kamenné uhlí.
Bronzová doba pracovala se čtyřmi kovy – mědí, cínem, olovem a zlatem. Ze všech těchto kovů je nejobtížnější získat měď, která se taví za vyšší teploty než zlato (1 083 °C pro měď, 1 063 °C pro zlato). Aby se měď dala dobře odlévat, musí mít teplotu alespoň 1 150 °C. Měď rovněž vytváří složité minerály, takže způsoby hutnění jsou náročné. Nejdřív, a to asi již před devíti tisíci lety, byla za studena zpracovávána kovová měď. Nevíme, kolik se jí mohlo nalézt na evropských ložiscích, protože tyto bohaté partie byly vytěženy už v pravěku. Ze středočeských lokalit by se snad mohla najít na Vrančicích u Příbrami, kde je vyvinutá mocná zóna zvětrávání, ale je to spíš hypotetická otázka.
Podle datování uhlíků ve struskách mohou být metalurgické dílny v Íránu a na Balkáně ještě starší – až sedm tisíc let, ale nevíme, zda k objevu hutnění došlo nezávisle, anebo přenosem znalostí. Pravděpodobně první rudy využívané k výrobě mědi byli malachit a azurit, které se dají hutnit už při 700–800 °C. Malachit má nápadně zelenou barvu a azurit, jak název napovídá, je jasně modrý. Oba minerály byly využívány již na počátku neolitu na výrobu korálků, jaké byly nalezeny ve Feinanu v Jordánsku či v Ai Bunaru v Bulharsku. Pokud tyto korálky položíme na dobře rozhořelé dřevěné uhlí, získáme měď. Není tedy vyloučeno, že k objevu došlo náhodně. I v obyčejném táborovém ohni můžeme dosáhnout teplotu až kolem 700 °C, ale pro hutnění rud už nestačí dřevo, musíme použít dřevěné uhlí.
Kamenné uhlí bylo pro hutnění použito v Číně až ve 4. století naší éry a v západní Evropě až v 17. století. Dosahuje sice vyšších teplot, ale obsahuje síru a další nečistoty, které hutnění komplikují. Přechod z dřevěného na kamenné uhlí se v Čechách odehrává převážně až v 19. století po několika desetiletích experimentování. Uhlí se nakonec prosadilo hlavně kvůli nedostatku dřeva. Lesy celé střední Evropy by totiž nestačily na výrobu železničních kolejnic z Paříže do Moskvy a odtud na Sibiř.
Modré a zelené sekundární minerály mědi pokrývají chalkopyrit, který je nejběžnější měděnou rudou, takže je možné, že při hutnění sekundárních minerálů mědi došlo k tavení i přítomných primárních rud. Tradiční kovolitci v Indii používali ještě před několika desetiletími metodu, kdy proplavená měděná ruda je nadrcená na velikost fazole či čočky a zabudovaná do koláče ze směsi rudy a kravského hnoje. Z hlediska prospekce mají měděné rudy tu výhodu, že nápadně barevně zvětrávají, takže i neškolený pozorovatel rozezná rudní výchoz někdy na desítky či stovky metrů daleko. Měděné sekundáry jsou běžné v kyperských dolech, které byly těženy v antické době. Vyskytují se zde i sírany mědi, jejichž lékařské využití popisuje Galén. Druhotné minerály mědi se většinou nalézají v polorozpadlých rudách tzv. „železného klobouku“, který se dá v mnoha případech kopat jednoduchou motykou.
