Sciencemag.cz
Doporučujeme
Italský chirurg Gaspare Tagliacozzi v roce 1597 napsal: „Sestavujeme, rekonstruujeme a vytváříme celé nové části obličeje, které příroda dala a které osud vzal, a to nejen pro potěchu oka, nýbrž i pro povzbuzení ducha a pomoc duši postižené osoby.“ Podobně jako několik starověkých indických chirurgů před ním i Tagliacozzi pracoval na vytvoření umělého nosu, což představuje úchvatný milník v dějinách kožních štěpů – chirurgické procedury, jež obnáší transplantaci tkání za účelem nahrazení tkáně ztracené v důsledku popálenin a jiných poranění.
Tagliacozzi částečně odřízl kožní lalok z pacientovy paže a přišil jej do oblasti chybějícího nosu. Pacientova paže byla k obličeji více než týden připevněna řemenem. Jakmile se místo začalo hojit, lalok se od paže oddělil a nový nos se upravil do požadovaného tvaru.
V roce 1869 použil švýcarský chirurg Jacques-Louis Reverdin zcela oddělené malé kousky kůže z jedné části těla jako „semínka“ v místě, kde kůže chyběla. Z těchto drobných štěpů kůže postupně rostla a šířila se. V roce 1874 publikoval německý chirurg Carl Thiersch článek popisující metodu aplikace kožních štěpů, která využívala velice tenký plátek dárcovy pokožky (vnější vrstva kůže) a pod ní ležící škáry (vrstva kůže nacházející se mezi pokožkou a podkožní tkání).
Britský chirurg Peter Medawar provedl průkopnický výzkum, jenž ukázal, že použití kožních štěpů je úspěšnější, pokud je dárce členem příjemcovy nejbližší rodiny. Například kůže od sourozence se ujme s větší pravděpodobností než kůže od vzdálenějšího příbuzného. V 50. letech minulého století vstříkl do myšího zárodku tkáňové buňky z nepříbuzné dospělé myši a zjistil, že myš po narození dokáže přijmout tkáňové štěpy od dárcovské myši. Objevil tedy způsob, jak změnit imunitní systém embryí tak, aby darovanou tkáň neodmítl jako cizorodou.
Tento text je úryvkem z knihy
Clifford A. Pickover
Kniha o medicíně
Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství
Argo a Dokořán 2021
