Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lidé podléhají celé řadě optických klamů, známá je např. Müller-Lyerova iluze, kdy horní úsečku máme tendenci vidět delší (problematika je to mimochodem komplikovanější, uvádí se, že tato iluze je kulturně podmíněná, důsledek obývání pravoúhlých budov/místností, ale to to teď pomiňme). Jiné iluze zase ukazují naše zkreslení při vnímání velikosti ploch.
Müller-Lyerova iluze
Zajímavá otázka zní: Podléhají psi (nebo samozřejmě i jiná zvířata, ale u psů to jde zjišťovat nejlépe) podobným optickým klamům jako lidé? Víme, že preferují např. misku s více granulemi. Co když ale posypeme pamlsky dvě stejně velké plochy, ovšem tak, aby lidem jedna z nich připadala větší? Jak to budou vnímat psi?
Sarah Byosiere a Pauleen Bennett z La Trobe University navázaly na několik studií, které již byly v tomto ohledu provedeny. Využily dotykových displejů, kde psy naučily preferovat jeden typ objektu (větší/menší plochu) a pak jim promítly Ebbinghaus-Titchenerovu iluzi. Lidem připadá prostřední kroužek vpravo větší, kupodivu se ale ukázalo, že psi to vidí opačně.
Ebbinghaus-Titchenerova iluze
Christian Agrillo a jeho kolegové z univerzity v Padově zase u psů zkoumali Delboeufovu iluzi, kdy lidé označují za větší kruh vpravo. Výsledek praví, že psi zde žádný rozdíl nevidí (tato studie byla pro změnu provedena nikoliv na displeji, ale pomocí dvou různě velkých misek s jídlem uprostřed).
Delboeufova iluze
Přehled těchto výzkumů přináší Catherine Offord v The Scientist. Plyne z toho všeho nějaký obecnější závěr? Gregory Berns, neurolog z Emory University, poznamenává, že lidé mají tendenci ke globálnímu vnímání objektů, „celé scény“ (když z malých písmenek složíme jiné písmeno velké, zaznamenáme nejprve to velké). Psi možná věci vidí/vnímají více lokálně, tedy např. porovnávají prostě dvě hromádky pamlsků bez ohledu na velikost misky a další věci v okolí, a iluzi určitého typu proto nepodlehnou. Preprint publikovaný na BioRxiv (doi: https://doi.org/10.1101/2020.06.04.134064) pomocí sledování fMRI navíc ukázal, že psi mají trochu problém převádět na sebe 3D objekty a jejich zobrazení ve 2D. (Poznámka PH: možná i lidé se toto musí naučit, uvádělo se, že v některých kulturách lidé nechápali spojitost mezi člověkem a jeho fotografií. Je-li to tedy pravda…) Z toho pak vyplývá, že experimenty, kdy psům promítáme na obrazovce jiné psy nebo lidi, bychom měli vyhodnocovat opatrně.
Praktický výstup z toho všeho: pro různé další experimenty se psy bychom tedy měli brát v úvahu, že i jejich vizuální vnímání je odlišné od našeho – a netýká se to jenom věcí už celkem dobře prozkoumaných, např. vidění za šera nebo vnímání barev. Navíc samozřejmě to, že lidé a psi jsou náchylní podléhat stejné optické iluzi, ještě nemusí nutně znamenat, že je to způsobeno stejnými mechanismy (a ještě větší rozdíl může být třeba při zkoumání optických iluzí u krkavcovitých ptáků, kde se vyšší kognitivní funkce realizují v úplně jiné části mozku atd.; mimochodem v článku jsou zmíněny i podobné pokusy s vránami).
Zdroj: Catherine Offord: A Dog’s View of Optical Illusions (The Scientist), BioRxiv a další
