Sciencemag.cz
Doporučujeme
Měli odmítnout předpoklad, že činy jsou buď svobodné, nebo nesvobodné, buď dobrovolné, nebo nedobrovolné.
Mort Doran je velmi respektovaný lékař a chirurg ve městě Cranbrook v Britské Kolumbii, který od narození trpí Touretteovým syndromem. Popisuje jej tak, že čas od času má neodolatelnou potřebu vykonat opakovaně určitou sérii nesmyslných úkonů (dotknout se nosu, sáhnout si na rameno atd.) a opakovat nahlas slova jako „blbec, blbec“, aniž k tomu má jakýkoli důvod. Těmto nesmyslným činům se říká tiky. Pocit neodolatelné potřeby provést určitý úkon se neustále zesiluje, až doktor Doran vyběhne ven za dům a tam jim dá volný průchod. Jeho žena a synové jsou na jeho tiky zvyklí a nevěnují jim žádnou pozornost. Je však neuvěřitelné, že jakmile potřebuje odoperovat třeba slepé střevo, tiky zcela ustanou a operaci provede naprosto precizně. Je klidný a plně se ovládá. Jakmile je operace hotova, vyjde z operačního sálu a tiky se opět objeví v plné síle.
Když se nyní na tento případ podíváme z perspektivy problému svobody vůle, jak máme posuzovat okamžiky, kdy doktor Doran za domem nechá svým tikům volný průběh? Za prvé bychom měli odmítnout předpoklad, že jeho činy jsou buď svobodné, nebo nesvobodné, buď dobrovolné, nebo nedobrovolné a nic mezi tím. Ve skutečnosti jsou jeho kontrolní funkce jen poněkud odlišné. Není to tak, že se vůbec neovládá, ani že se zcela ovládá. Nachází se někde uprostřed. Kdyby v domě vypukl požár, nestál by jen tak za domem se svými tiky. Každý z nás někdy dělá bezvýznamné drobné pohyby – jednou se poškrábeme, jindy si povzdechneme, jednou si ukousneme nehet, jindy zkřížíme nohy. Tiky můžeme chápat tak, že nejde o nic víc než o tyto drobné mimovolní pohyby. Jen touha, která k nim vede, je mnohem silnější a mají rituálnější podobu.
Když sedím na nudné přednášce, mám někdy neodolatelnou touhu odejít. Musím vynakládat opravdu velké úsilí, abych zůstala sedět na židli a předstírala zájem. Vyčerpává mě to. Doktor Doran tvrdí, že jeho snaha potlačit své tiky je také vyčerpávající. Možná mezi námi není tak velký rozdíl. Možná má jen o trošku víc dopaminu v prefrontální kůře.
Neurobiologii Touretteova syndromu již začínáme pomalu chápat. Není překvapením, že se týká právě těch oblastí prefrontální kůry, které mají co do činění se schopností sebekontroly a jsou napojeny na bazální ganglia. Také mají souvislost s rozdíly v neurotransmiterech jako dopamin a noradrenalin.
Důležitým poznatkem vyplývajícím z příkladu Touretteova syndromu je, že netypických případů, tedy činností, které nelze jednoduše klasifikovat jako dobrovolné či nedobrovolné, je velké množství. Některé jsou bezvýznamné, a tak je ani nevnímáme. Některé jsou vážné a bývají předmětem soudních sporů – například když matka v hluboké depresi utopí své děti, když zneužívané desetileté dítě zastřelí svého otce, když si maniodepresivní člověk koupí dva jaguáry za jedno odpoledne, nebo když pacient s Alzheimerovou chorobou učiní rozhodnutí ohledně své budoucí léčby.
Ačkoli všichni uživatelé jazyka implicitně vědí, že kategorie jako svobodně zvolený čin mají vágní význam a hraniční užití, občas může být užitečné tuto skutečnost zdůraznit explicitně. Za prvé nás to osvobodí od touhy hledat přesnost tam, kde žádná neexistuje. Vynucovat si přesnost tam, kde to není možné, obvykle jen znamená dohadovat se o slovech bez valného výsledku. Navíc nám to pomůže lépe popsat případy v hraničních oblastech. Má člověk s Touretteovým syndromem svobodnou vůli, nebo ne? Inu, někdy se ovládá, někdy moc ne. Jeho tiky lze mírnit různými léky a on sám dokáže činit racionální a mnohdy obtížná rozhodnutí jako kdokoli jiný.
Neostré hranice pojmů jako sebekontrola, dobrovolnost či svoboda vůle také vysvětlují, proč se inteligentní a svědomití lidé někdy neshodnou na problematických případech.
Tento text je úryvkem z knihy
Patricia S. Churchlandová:
Mozek a vědomí
aneb Role mozku při utváření lidské identity
Dybbuk 2016
O knize na stránkách vydavatele
