Zdroj: Pixabay.com, licence obrázku CC0

Umělá inteligence a její abstrakce – není čemu rozumět

Umělé inteligenci, respektive strojovému učení, se poslední dobou často vytýká, že nikdo přesně neví, na základě čeho se systém vlastně rozhoduje. Jenže – není v tom naopak jeho hlavní přednost?

Vůbec se nechci pouštět do filozofických úvah o tom, co je skutečná umělá inteligence a čemu se dnes jen tak říká. Snad tedy lépe mluvit o strojovém učení: máme systém vyškolený na základě vstupních dat tak, aby maximalizoval nějakou hodnotu, může to dělat lépe nebo hůře.
Co na tom chcete přesně vysvětlovat? Příklad: máme před sebou šachistu. Z toho, jak ze vstupů dojde k výsledku, se odvozuje jeho úspěšnost/síla. Ve skutečnosti šachista jistě nějak popíše, na základě jakých obecných principů postupuje – kdyby to tak nebylo, šachy by se člověk nemohl vůbec učit/trénovat. Na druhé straně se ale výsledná síla hráče odvozuje ne ze znalosti nějakých obecných principů. K tomu, jaký tah je v dané pozici nejsilnější, docházejí různí hráči i v případě shody na základě různého typu úvah, někdo více počítá, někdo spíše zvažuje obecná schémata, někdo se nechá vést automatem v hlavě (a maximálně pak už předem udělané rozhodnutí může nějak zkoušet zpětně racionalizovat – to je další potíž, protože veškeré výklady mohou být ve skutečnosti až zdůvodněním ex post).
Velice kvalitní šachový program, který se šachy navíc naučil sám, bez lidské asistence, vyvinul Google, respektive jeho firma DeepMind. Mezi vstupem a výstupem funguje v příslušné neuronové síti kdovíkolik abstraktních vrstev. Nejspíš dnes nikdo nerozumí tomu, jaké zde existují struktury, z hlediska herní síly na tom ovšem ani nezáleží. Je to prostě stejné jako v lidském mozku. (To celé jen pro příklad, kritici tvrdí, že za silou programu AlphaZero stojí hlavně konkrétní hardware, tenzorové procesory nebo dokonce konkrétní podmínky zápasu s jinými šachovými programy atd.).
Pojďme tedy v úvaze dále: prodáváte-li zboží, roli jistě hraje, jak je v supermarketu rozmístíte. Chcete-li dosáhnout maximálního prodeje, každého jistě napadne, že podle dne v týdnu, denní doby nebo teploty se různé věci budou prodávat různě. Nicméně jaká konkrétně bude ona funkce více proměnných a především abstraktní struktury, které si systém vytvoří, to už může být pro člověka docela nepochopitelné. Ale v tom je nikoliv problém, ale naopak síla strojového učení; kdyby to bylo jednoduché a jednoduše vysvětlitelné, lidé by na to už dávno přišli sami.
Strojové učení je obdobou všemožných evolučních algoritmů a genetického programování. Nějaké zákonitosti jsme dokázali odhalit a logicky vysvětlit (často ale zase i ex post a logicky by někdo vysvětlil i jiné, třeba dokonce i opačné výsledky). Jenže mnohá skutečně cenná pravidla mají spíše povahu matematických heuristik, které fungují, aniž kdo ví proč. Kritériem je právě ono fungování: stačí si přečíst třeba knihy N. Taleba (Černá labuť a další) nebo M. Ridleyho (Evoluce všeho a jiné). Jaký přesně bude matematický vztah mezi inflací a cenou nemovitostí? Jaký bude vztah mezi prodejem cibule a česneku a venkovní teplotou a umístěním chleba na druhém konci prodejny? Jak ovlivní cena rýže cenu akcií Applu, když oboje je evidentním důsledkem dalších skrytých proměnných, podobně jako v neuronové síti? Lidskou logiku v tom příliš nehledejme (protože nějakou logiku dokážeme najít v libovolném vztahu), kritériem prostě je, zda určitý předpis funguje a dokáže být úspěšný i nadále.
Ještě snad v této souvislosti stojí za to zmínit již starou a klasickou knihu Douglase Hofstadtera „Gödel, Escher, Bach“. Autor zde dochází k závěru, že umělou inteligenci (teď se tím myslí něco jiného než program na optimalizaci prodeje cibule, tedy „skutečně myslící stroje“) dokážeme sice sestrojit, ale právě jen různým skládáním a metodou pokus-omyl. Nezjistíme z toho, jaká je třeba podstata naší vlastní inteligence.
Shrnuto, kritériem pro kvalitu samoučícího se systému je právě jeho úspěšnost. Řešit integrály se také naučíte nejspíš tak, že jich hromadu úspěšně vyřešíte.
Otázkou pak spíše zůstává, proč tento jednoduchý princip zpochybňovat, proč by kritéria rozhodování umělé inteligence měla být nějak laicky srozumitelná (pak by na ně přece nebyly potřeba tak složité a výpočetně náročné systémy). AlphaZero hraje šachy tak dobře právě proto, že si vytváří své vlastní abstrakce založené na dlouhé zkušenosti s příslušným procesem. Jiný program bude lepší nebo horší, ale bez ohledu na to, jak nám bude připadat srozumitelný.
K programu optimalizujícímu prodej cibule lze ex-post dodat řadu výkladů a logických zdůvodnění nebo si třeba i zaplatit audit genderové korektnosti, jenže to o budoucí úspěšnosti programu neřekne vůbec nic; AI, alespoň ta současná, je prostě software. Požadovat třeba záruku, že funguje „etickým způsobem“, je jako požadovat totéž od využívání MS Office.

Vědci a filozofové se pokusili přijít s obecným evolučním zákonem

Evoluci můžeme chápat různě, ale ta biologická každopádně představuje pouze jeden z jejích příkladů. Evoluci …

One comment

  1. Pavel Houser

    Představa, že „nikdo neví, co se ta síť vlastně naučila a jak to že
    dává takové výsledky jaké dává“, je poměrně populárně-naivní. Řekněme
    tradovaný mýtus pro širší veřejnost. Realita je taková, že jak se
    postupně rozvíjejí topologie sítí / přenosové funkce neuronů / učící
    algoritmy apod., zároveň stoupá pochopení vědců a „inženýrů“, kteří
    ty sítě staví, a zlepšují se i vizualizační pomůcky a algoritmy pro
    „zpětné vyorání“ naučených znalostí pro prezentaci badateli či
    zvědavému uživateli, který by rád pochopil „proč“ a „jak“ a „co“
    (=nestačí mu výsledek). Samozřejmě pochopit výstup takové
    „vizualizace naučených věcí“ bohužel do značné míry předpokládá, že
    znáte základní principy funkce (umělých) neuronových sítí – takže
    snaha o zpřístupnění takových výstupů laikům má své pochopitelné
    mantinely.

    Docela dobrý souhrn (byť tři roky starý) je k nalezení zde:

    https://pdfs.semanticschola
    f8ac.pdf

    Jestli se tenzorové počty chroupou na CPU, GPU nebo neuromorfním
    křemíku, to je záležitost hodně nízké úrovně a s algoritmy a
    topologií sítě to souvisí relativně volně. Jistěže větší výpočetní
    výkon umožňuje dosáhnout většího rozlišení nebo větší „hloubky“ učení
    nebo rychlejší reakce apod.

    Pravda je, že dnes moderní „deep“ sítě (viz Zeiler a spol. =
    rozpoznávání věcí v obraze, viz Kurzweilovo povídání o LSTM) jsou
    pořád jenom poměrně hloupé a jednoúčelové klasifikátory. Že je jejich
    mnohovrstevná topologie (principy a výhody takového uspořádání) těžko
    uchopitelná pro laika, to je bohužel spíš problém úrovně vzdělání
    dotyčného laika.

    Zároveň je třeba říci, že tzv. „obecná umělá inteligence“ (GAI,
    general artificial intelligence) je samozřejmě jiný kalibr a zatím
    spíš těžce prenatální než v plenkách, osobně očekávám další vývoj
    jednak „hrubé hloubky“, jednak (možná spíš) pokročilých topologií,
    řekněme rekurzivních a v historickém ohlédnutí neortodoxních. Nebo
    jinak: posun o úroveň výš v hierarchii organizace / architektuře ANN.
    Mozek savců bude zcela jistě vydatnou inspirací. Pokud takové systémy
    GAI máme postavit, resp. trochu jim stvořitelsky dopomoci (protože
    vyvinout takový systém prostou hrubou evolucí genetickým algoritmem
    by bylo možná hooodně nadlouho), opět budou badatelé v principu
    rozumět, o co se topologicky/architektonicky snaží, co ten systém
    zhruba dělá, a budou si do něj roubovat „instrumentaci“ pro
    zviditelnění, co se uvnitř děje. U dostatečně pokročilé GAI lze
    očekávat ladící pomůcky ve stylu „sděl pět nejdůležitějších naučených
    asociací na další mémy, které nejvíce přispěly k této tvé
    dedukci/akci“. A tehdy teprve skutečně povstane kategorie
    akademických badatelů, původně vystudovaných v etice, psychologii,
    teologii apod., kteří do svého životopisu přikříží AI a postaví na
    tom kariéru… a našim vnoučatům to v té době nebude ani připadat
    obscénní.

    Ono je trochu otázkou, zda GAI je cílem. Už dnešní „hloupé
    klasifikátory“, které stojí v pozadí velkých vyhledávačů a nejméně
    jednoho slavného vícejazyčného překladače, mají zcela jistě ohromnou
    kapacitu paměti, zpracování synonym, zřejmě i uvažují kontext
    tazatele apod. Odhadem ta kapacita naučených mémů a vztahů je už teď
    super-human level (a stejně tak průchodnost paralelního zpracování
    odpovědí na položené dotazy). Přesto se tyto klasifikátory a
    překladače chovají jako „knihovna naučených vědomostí“ = přinejlepším
    jako „asociativní aspekt neokortexu“, odřízlého od zbytku savčího
    mozku (od funkcí pudových, autonomních rozhodovacích, autonomně
    učících). Prostě architektura „podvozku“ je udělaná jinak a je to tak
    schválně, protože plní zcela jinou funkci. Naštěstí pro nás.

    Ono přece pro počítač dávno není problém, dosáhnout „superhuman
    performance“ v nějaké dílčí oblasti – a přebytek výkonu dnešního
    křemíku se projeví zejména v případě, že jsou data zpracovávána
    „primitivní formální logikou“, přímou algoritmizací, tzn. pokud se
    nesnažíme plýtvat výkonem na emulaci biologických nervových uzlin. V
    případě vyhledávačů se jedná o třídění vztahových dat. Osobně jsem
    hodně zvědavý na případné hybridy mezi ANN-based inferenčním enginem
    s přístupem k „algoritmické“ vztahové paměti… zda by šlo tímto
    směrem něco optimalizovat. Ono popravdě zpracování vztahových dat
    pomocí ANN se tomuto uspořádání už dost blíží… Nebo mít k
    „ANN-based umělému mozku“ přilepený „algoritmický akcelerátor dedukcí
    v rovině symbolické matematiky a logiky“. Dost už toho sci-fi…

    Z druhé strany (od bilogických neurověd) postupuje také značné
    badatelské úsilí. Asi nejviditelnější je Human Brain Project
    sponzorovaný EU:

    https://www.humanbrainproje

    Jasně, k postavení umělého mozku mají ještě hrozně daleko, ale já se
    tajně domnívám, že to není ani tak o hrubé síle, jako především o
    získávání znalostí. Znalostí, jak fungují dílčí oblasti v biologickém
    mozku, zlepšování mapovacích metod apod. Zlepšování pochopení, jak to
    dělá příroda. Počínaje tím, jak moc je náš model fungování neuronu
    zjednodušený oproti biologické realitě. (Zaznamenal jsem domněnky, že
    synapse není jedna analogová váha a jedna vstupní hodnota, ale spíš
    paralelní vícežilový kabel, a potažmo že vnitřní zpracování v jediném
    neuronu je také o něco složitější) atd. Obloukem zakončím k tématu
    komentovaného článku: na webu HBP vidím několik čerstvých článků
    ohledně detailního mapování mozku = ohledně „zjišťování, jak ta
    záhadná neuronová síť vlastně funguje“.

    autor: František Ryšánek, přidal Pavel Houser

    (ručně překopírováno ze systému Disqus)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close