Foto: kentoh / Dollar Photo Club

Vědomí jako pocit zpracovávané informace – kde je problém?

Jaké jsou hlavní námitky proti představě, že vědomí se automaticky dostavuje jako důsledek určitého typu zpracování informace?
Viz také: Max Tegmark o podstatě vědomí

Prvním problémem podle mého názoru je, že Tegmark požaduje např. určitou kapacitu paměti a rychlost zpracování informace při výpočtu. Jenže potíž je už v základním pojmu: Co vůbec můžeme považovat za výpočet? Takový vodopád přece může klidně odpovídat nějakému výpočtu, minimálně může jít o výpočet chování vody ve vodopádu. I když se rozhodneme pro tvrzení, že výpočet by měl být digitální, jak si tím pomůžeme? (Nakonec ani lidský mozek není úplně digitálním výpočetním systémem.)
Dalším potíž je požadavek na určité minimální parametry, přičemž teprve od nich je zpracování informace spojené s vědomým prožitkem. Dává to smysl, nějaký jednoduchý algoritmus vědomí nemá, složitější (s modely, do nichž pak zahrne i sebe sama apod.) už mít může, alespoň tak to působí logicky – vědomí je nějak spojené se složitostí. V Tegmarkově pojetí, kdy je o rychlost/hustotu zpracovávané informace, pak ale mohou existovat i simulace, které jsou bez vědomí, třebaže jinak neodlišitelné – takže o sobě přirozeně prohlašují, že vědomí mají. Poznáme je tak, že nedisponují oněmi minimálními požadovanými parametry. Tím se ale dostáváme k dokonalé definici kruhem: nejenom že neznáme onu požadovanou „minimální konfiguraci“, ale (mají-li existovat dokonalé simulace bez vědomí), nemáme ji dokonce ani principiálně jak zjistit.
Sám Tegmark navíc připouští, že třeba minimální paměť nemusí vůbec trvat dlouho. Člověk s určitým neurologickým postižením si je schopen udržet vzpomínky pouze minutu, neuloží se mu vůbec do dlouhodobé paměti atd. Přesto vědomí má – respektive to tvrdí a my mu to jsme náchylní věřit. Pak ovšem příslušné parametry nejsou nejspíš praktiky nijak omezující, abychom podle nich mohli třeba rozlišovat, jaké (jistě složité) systémy umělé inteligence jsou/budou vědomé.
Námitku je možné vést i proti ztotožnění vědomí a pocitu svobodné vůle (jakkoliv to pro samotnou otázku vědomí není rozhodující) – přece dobře známe situace, kdy jsme při vědomí, ale žádný pocit svobodné vůle nepociťujeme. Třeba by takto bylo dokonce možné prožít i celý život, jako pozorovatel, ani by nemusel být nezúčastněný, na tom, co se kolem něj děje, by pozorovateli mohlo záležet, jen by to neměl jak ovlivnit (a věděl to).
Nakonec – Tegmarkovu představu, že vědomí nějak souvisí se zpracováním informace, sdílím, ale jeho další uchopení problému se mi zdá hodně nepřesvědčivé a především, v rozporu s tím, co sám tvrdí, prakticky nepřístupné dalšímu empirickému zkoumání.

Zdroj: Max Temark: Life 3.0: Being Human in the Age of Artificial Intelligence, Knopf 2017, ISBN-13: 978-1101946596, ISBN-10: 1101946598

Hrůzy neolitu – nejspíš to bylo složitější

V poslední letech bývá, alespoň v populárně-vědeckých textech, často zvykem nenechat na neolitu nit suchou. …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close