Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když se v osmnáctém století před naším letopočtem akkadština stala obecně přijatým jazykem všech druhů písemné komunikace, byla psána téměř výlučně slabičnými znaky. Dnešní studenti začínají četbou Chammurapiho zákoníku, protože se jeho převážně slabičný záznam snadno čte.
Písař parthského období z posledních dnů existence babylonské kultury stále věděl, že písmo není naivní. Tlumočil určitý význam prostřednictvím manipulace s klínopisnými znaky a použil
tak systému, jenž vznikl již před třemi tisíci let. Když koncem čtvrtého tisíciletí obyvatelé jižní Babylonie vynalezli písmo jako nástroj komunikace, nepodřídili je řeči, ale dali mu autonomii a flexibilitu, aby rozvíjelo svůj vlastní významový systém. Okamžitě vytvořili lexikální seznamy, aby poukázali na podobnosti, ale také na rozdíly mezi psanými slovy: všechny nádoby jsou si podobné, ale rozlišuje je jejich obsah. Tvůrčí proces umožnil téměř nekonečné rozšiřování těchto seznamů, jak se také během staletí dělo: byla vymýšlena nová slova, obdařovala se novým významem, byly navrhovány nové výslovnosti a každý z těchto doplňků poskytoval nové možnosti pochopení a dokonalejší prostředky vyjadřování. Lexikální seznamy nabízely písařům a čtenářům jiných textů nástroje k rozšiřování hranic jejich tvorby.
Písaři mohli nahrazovat jeden homofonní znak jiným, a tak zdůrazňovat vyjadřované myšlenky. Čtenáři mohli vybírat z celé řady možností čtení jednoho znaku, a tak tvůrčím způsobem prozkoumávat význam napsaného textu.
Když ponecháme stranou předsudek, že funkce písma spočívá pouze v reprodukování mluvené řeči, můžeme snadno pochopit jednu událost v dějinách babylonského písemnictví, která badatele
nepříjemně překvapila. Když se v osmnáctém století před naším letopočtem akkadština stala obecně přijatým jazykem všech druhů písemné komunikace, byla psána téměř výlučně slabičnými
znaky. Dnešní studenti začínají četbou Chammurapiho zákoníku, protože se jeho převážně slabičný záznam snadno čte. Nejstarší sbírky věštebných textů byly psány podobným způsobem. Ale ty ze sedmnáctého století začaly stále více používat logografický způsob zápisu a jejich četba byla složitější. Tento trend pak pokračoval v pozdějším druhém tisíciletí a dále u všech druhů písemnictví. Dnešní badatelé jsou tímto vývojem rozčarováni. Jejich postoj dobře zachycuje tato pasáž:
Okolo poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem ve vývoji písma, jenž vedl ke stále větší a větší složitosti a nárůstu používání logogramů na úkor slabičných znaků. Podle Gelbovy formulace písmo „zdegenerovalo“. Tento trend, jenž vedl k tomu, že gramotnost se stala výsadou úzké vrstvy vysoce kvalifikovaných profesionálů, se zdá souviset s politickým a hospodářským centralizačním procesem, který poznamenal konec druhého a počátek prvního tisíciletí. Měli bychom mít na paměti, že složitost pozdního klínopisného systému si žádá vysvětlení, protože nebyla zabudována do písma samotného.
Tento přístup chápe psaný text jen jako reprezentaci řeči a předpokládá teleologický vývoj od složitého logografického systému k abecedě, která je se svým omezeným počtem symbolů schopna zaznamenat snadným a jednoznačným způsobem cokoli řečeného. Klínové písmo mohlo odpovídat tomuto modelu po svých prvních 1 500 let: od plně logografického systému s více než 500 znaky se vyvinulo v systém slabičný, v němž se používalo méně než 100 znaků – i když se nikdy jen na používání slabičných znaků neomezilo. Ale poté, co dosáhlo tohoto stavu, který moderní badatelé považují za dokonalejší, babylonští písaři začali používat více logogramů. Jak to popsal Oppenheim, věštebné texty, které zpočátku zaznamenávaly věty pomocí slabik, začátkem prvního tisíciletí počaly pro všechna podstatná jména a slovesa používat logogramy a opatřovaly je minimálním množstvím fonetických komplementů nezbytných pro vyjádření syntaktických vztahů. Podle jeho názoru se písařská nauka stala tajným věděním přístupným hrstce zasvěcených.
Jestliže odvrhneme tuto teleologii a místo ní budeme uvažovat o babylonském pojetí písma jeho vlastním způsobem, musíme vyložit tuto změnu zcela odlišně. Budeme-li souhlasit s tím, že polysémie obdařila znaky schopností komunikace na vyšší úrovni, potom písemný systém v polovině druhého tisíciletí učinil pokrok. Písaři vyhledávali znaky, jejichž mnohočetný význam přidával nějakou informaci slovům, která oni zapisovali. Zápis sousloví „očistíš ho“ s pomocí znaku, který odkazoval na studniční vodu, zesiloval působnost příkazu. Samozřejmě, že tvorba těchto dodatečných významů vyžadovala od písaře pokročilejší znalosti, ale byl to logický výsledek samotné koncepce moci písma. Ta obohacovala význam.
Lexikální tvorba byla obrovská a byla udržována po tisíciletí. Formovala mysl každého, kdo se s klínovým písmem v Babylonii i za jejími hranicemi setkal. Ve starověkém světě byla jedinečná a měla zásadní význam pro babylonské myšlení. Představuje základní kámen babylonské filozofie. Na starověkém Předním východě každý, kdo se učil číst a psát, opisoval úryvky z lexikálních seznamů již v raných fázích svého vzdělávacího procesu, a tyto metody nazírání psaného textu a jeho prvků hluboce zakořenily v jeho mysli.
Tento text je úryvkem z knihy
Marc Van De Mieroop: Předřecká filozofie. Hledání pravdy ve starověké Babylonii
Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
doufam, ze v uryvku nechybi kusy textu, zde se pdf vyzobani branilo zvlast urputne. :-(. jinak bych to z dnesniho pohledu videl ale prave tak, ze v mezopotamii upadli v souvislosti s pismem do magickeho mysleni, coz mozna prave branilo vzniku vedy v reckem pojeti. otazka – jak se to lisilo od egypta, kde take pismo nepredstavovalo jen znaky zapisu? (ale zase – v egypte se pouzivaly i jednodussi formy zapisu nez hieroglyfy, ty uz se mozna braly jako „normalni pismo“ bez vsech „magickych odkazu“?)