Zdroj: Pixabay, Pixabay License. Volné pro komerční užití

Způsob podvádění nedokazuje, že lidé se chovají iracionálně

V posledních letech vyšla i v češtině řada knih behaviorálních ekonomů, kteří se snaží empiricky dokazovat, že lidé se nechovají ekonomicky racionálně a celá příslušná teorie ekonomické racionality je prostě chybná. Možná mají pravdu, ale jen možná – to protože výsledky experimentů lze podle mého názoru vysvětlovat řadou způsobů.
Tématu jsme se zde již dotkli v glose Polemika s behaviorální ekonomií, která analyzovala příklady uváděné nositelem Nobelovy ceny Richardem Thalerem. Nyní se zaměříme na argumenty D. Arieliho z jeho knihy o „teorii podvodů“.
Prvním problémem je samotná definice racionality. To, že se dejme tomu nedopustím podvodu v hodnotě 100 Kč při prakticky nulové pravděpodobnosti chycení, nemusí vůbec znamenat, že se nechovám racionálně, ale ani to, že jsem poctivý. Prostě jsem byl například líny o celé záležitosti vůbec začít přemýšlet.
Člověk se také jistě může chovat racionálně, ale přitom chybně, má-li třeba neúplné informace nebo chybné přesvědčení – pokud si někdo myslí, že určitá strategie („vsaď vždy dvojnásobek“) v ruletě funguje, pak dělá rozhodnutí špatné, ale nikoliv iracionální.
Teď si zkusme rozebrat pár scénářů, které uvádí Arieli (některé „podscénáře“ vypouštíme).

Účastníci experimentu dostali jakési matematické příklady a měli za úkol jich v daném termínu vyřešit co nejvíc. Za každou vyřešenou úlohu dostali určitou menší částku. Dle výsledků kontrolní skupiny tím experimentátoři získali představu, jaká bude průměrná úspěšnost.
Druhá verze: účastníci si měli skóre spočítat sami, pak dali papír s testem do skartovačky a mohli si nahlásit libovolný výsledek. Nepřekvapivě úspěšnost vzrostla – a to ne tak, že by si pár podvodníků přidalo hodně, ale spousta lidí, možná i většina, trošku. Arieli z toho vyvozuje teorii, že lidé podvádějí „jen trošku“ kvůli tomu, aby si zachovali iluzi o sobě samých, že jsou vlastně poctiví (poctivější než většina apod.).
Třetí verze: zvýšila se částka za vyřešené příklady, takže podváděním mohli lidé vydělat víc. Výsledek: lidé si stále přidávali „jen něco“. Při nejvyšší míře odměny naopak méně. (Arieli se domnívá, že když se podvádí po desetidolarovkách, už by lidé více než třeba 2 švindly museli o sobě ztratit iluze.)
Čtvrtá verze: lidé si peníze navíc mohli brát sami z kasičky. Míra podvádění se nezměnila.
Pátá verze: jako druhá, ale s tím, že lidé dostali informaci o průměrné úspěšnosti ostatních.
Šestá verze: jako pátá, ale lidé dostali chybné informace o průměrné úspěšnosti ostatních – byla vyšší.
Ve verzi 5 lidé podváděli stejně jako ve verzi 2, ve verzi 6 opět stejně. Prý doklad „iracionality“ – kdyby šlo o to, aby lidé podezřele nevyčnívali, v případě 6 by měli podvádět více než v případě 5.
A teď alternativní výklad: u podobných testů nikdy nevíte, jaký je za tím vším trik, jak jste sledováni, co se dá zjistit ze skartovačky (ale ne třeba všechno, takže trochu si nadsadit lze) atd. Člověk bude podvádět méně prostě proto, že to pak spíš usmlouvá (jsem se spletl); u větší částky bude očekávat sofistikovanější kontrolu, eventuálně vyšší trest. A co se týče verze 5 vs. 6, ono nejde jen o vyčnívání proti průměru, ale lidé také mohli logicky očekávat, že budou přezkoušeni. Snáze usmlouváte, že kontrolní test zvládnete s výsledkem trochu horším.
Z toho všeho podle mého názoru vyplývá, že model „iluze o sobě samých“ není rozhodně jedninou možnou interpretací výsledků. (Také třeba do hry vstupuje motiv – ostatní jistě podvádějí, byl bych blbý, pokud já bych byl zcela poctivý; jak by to dopadlo, pokud by člověku řekli, že test dělá pouze on sám?)

Druhý okruh experimentů. Lidé se nejvíce zdráhají šidit/krást, pokud jde přímo o peníze. Když v minulých experimentech za své výsledky dostávali žetony a ty si pak až někde jinde směňovali za peníze, podváděli mnohem více („je to přece jen hra“).
Když experimentátoři dávali do společných ledniček na univerzitě kolu, ta mizela mnohem víc, než když do ní dávali dolar v sáčku (zde sám Arieli připouští, že to moc nevypovídá, protože když najdete v lednici bankovku, hned vás napadne, že je to nějaký fígl; experiment byl nastaven tak, že lidé sice mohli vzít peníze, koupit kolu u nedalekého automatu a ještě by jim malá částka zbyla, ale moc to nedělali, zatímco koly zmizely hned; na tom snad ale nic iracionálního není). V práci lidé seberou propisku nebo papíry do tiskárny, ale ne peníze (to je pravda, ale může to zase souviset s přesvědčením, že peníze jsou přímo sledovány). Lidé mají prý také větší sklon podvádět, nejde-li přímo o fyzické peníze – při transakcích na internetu, nebo jde-li o abstraktnější formu peněz ve smyslu finančních nástrojů, jako jsou různé swapy, opce nebo CDS. Odtud se už zase dostáváme k úvahám o finančních krizích nebo k obavám ze světa, kde bude vše probíhat prostřednictvím internetového bankovnictví a platebních karet. Zase má jít o to, že nekradou-li se fyzické peníze, lidé nemají tolik pocit, že jsou zloději, mohou tedy krást/podvádět víc a zachovat si při tom sebeúctu.
I zde bych ovšem výsledky interpretoval zcela jinak. Co se týče triků s finančními deriváty, s nimi zachází přednostně specifický druh lidí. Za druhé je zde úplně jiná (vágní) hranice podvodu/krádeže než při vyplňování dotazníků („to je vaše chyba, že jste si koupil akcii, jejíž hodnota šla k nule“), hraje se o jiné částky, jiné jsou i možné tresty. No a při podvodech na internetu se pachatelé zřejmě zase cítí bezpečněji kvůli (třeba jen domnělé) anonymitě. Pokud zde dochází k nějakému zkreslení a sebeklamu, pak jde spíše o to, že lidé si o sobě dělají ne iluze ve smyslu poctivosti, ale chytrosti („protože jsem chytřejší, víc tomu rozumím, nikdy mě nechytí“… to je prostě něco jiného než při krádeži v supermarketu).

Zkrátka, lidé jsou myslím velmi tvární, vlastní nepoctivost si vždy nějak zdůvodní („možná nejsem svatý, ale ostatní…“). Že mnohdy nepodvádíme, i když by to šlo, je dáno spíše mechanismem mezního užitku; respektive i tím, že každá takováto akce vyžaduje určité náklady (vůbec něco vymýšlet, „začít dělat“) a proti riziku hraje také to, že si člověk (vědomě i podvědomě) uvědomuje míru nejistoty, s níž by příslušné pravděpodobnosti odhadoval. Arieliho závěry mi tak přijdou dost často postavené na vodě.

Zdroj: Dan Arieli: Jak drahá je nepoctivost, Práh 2012

Alkohol přispěl ke vzniku komplexnějších společností

Má pravdu bonmot, že lidé začali pěstovat obilí kvůli pivu, protože než se dřít na …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close