Zdroj: Pixabay, Pixabay License. Volné pro komerční užití

Spokojenost s výsledkem závisí na délce rozhodování – ale nepřímo úměrně

Samozřejmě jde o rozhodování určitého typu, kupodivu ale i o velmi důležité transakce, jako je koupě nemovitosti. Neplatí, že je třeba jednat impulzivně, ale nad určitou hranici už další zvažování výsledek zhoršuje.

Takže: Proč jsou lidé, kteří o koupi bytu příliš dlouho rozvažují, se svou volbou často nakonec méně spokojeni? A jak mění doba rozhodování naše preference třeba s ohledem na faktory kvalita bytu vs. jeho poloha? Problémem se zabýval Ap Dijksterhuis z holandské Radboud University. Všiml si, že lidé se obvykle dopouštějí problému „chybného vážení“ jednotlivých faktorů. Například nadhodnocují vlastní bydlení na úkor jeho vzdálenosti. Pomineme-li šťastlivce pracující z domova, do zaměstnání přitom dojíždíme prakticky denně. Naopak druhou koupelnu či třetí obývák bychom používali jen při výjimečných příležitostech.

Problém je, že čím déle s koupí váháme, tím více podobně nepravděpodobných scénářů nám mozek začne generovat („co kdybych chtěl uspořádat obrovskou party?“ „co kdybychom měli ne 2, ale 4 děti?“). Tyto scénáře by původně člověka prakticky nenapadly (také jsou málo pravděpodobné a spíše hypotetické), nyní se je však snaží uspokojit. Zvolí tedy (např.) nemovitost lepší (spíše jen teoreticky lepší s ohledem na takto cca nesmyslné požadavky), ale vzdálenější. Přitom cesta do práce se koná prakticky denně. Dojíždění do zaměstnání více než 2 hodiny denně se podle jiných výzkumů člověku subjektivně vyplatí (z hlediska štěstí, samozřejmě jde o hrubý průměr), jen když vydělává o 40 % více (Poznámka: není jasné, zda i po započtení nákladů na dopravu).

Daniel Kahneman a Alan Kruger udělali průzkum, z něhož jim přímo vyšlo, že dojíždění do zaměstnání je nejhorší částí dne. Nejde jen o čas neproduktivně ztracený, ale i přímo o nepříjemnost zhoršující náladu nebo následně narušující i soustředění v zaměstnání. Alespoň v USA přitom během poslední ekonomické krize přibývalo lidí, kteří dojíždějí do/z práce denně více než 3 hodiny.

Obdobně to funguje třeba při koupi obrazu. Pokud si bez velkého váhání prostě koupíme, co se nám líbí, budeme později se svou volbou výrazně spokojenější. Naopak když si výběr začneme přehnaně (a dlouho) racionalizovat („Monet je hezký, ale vlastně některé barvy jsou zvláštní a ten stoh sena, není to trochu banální námět?“), budeme se svou volbou později v průměru spokojeni mnohem méně.

Shrnuto, v těchto případech je nadměrné použití racionálního myšlení chybné. Před finálním rozhodnutím bychom si mohli nechat skenovat mozek, pokud by prefrontální kortex (sídlo „racionality“) byl příliš aktivní, nedopadne to asi dobře. Emoce nám o našich preferencích poskytují lepší vodítko…

Zdroj: Jonah Lehrer: Jak se rozhodujeme, Dokořán 2010

Poznámka PH: Je ovšem oprávněné mluvit v tomto případě o racionalitě? Racionalita také odpovídá tomu, že zohledníme minulé zkušenosti. Kdo se chová ekonomicky chybně, z trhu vypadne, zkrachuje. (I když zrovna koupi nemovitosti člověk realizuje třeba jednou za život, takže moc prostor pro nějaké poučení se z omylu zde není.)

Vzorky odebrané Perseverance vypráví o historii Marsu

Americké vozítko Perseverance úspěšně odebralo první dva vzorky marsovských hornin a vědci již začínají získávat …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close