Pixabay License. Volné pro komerční užití

Další teorie postuluje neexistenci času

Když fyzikové hovoří o neexistenci času, mohou se tím myslet různé věci: neexistence šipky času nebo neexistence času jako takového. První možnost vychází prostě z toho, že fundamentální fyzikální zákony jsou časově symetrické. Mnohé související modely jsou celkem bezproblémové (míněno: na pochopení). Třeba: protože informační stroje, ať už jde o počítače nebo lidský mozek, při své práci vytvářejí entropii, my vnímáme šipku času směřující tímto směrem. Jinak ale mezi minulostí a budoucností není žádný fundamentální rozdíl není (zapomeňte na svobodnou vůli). A tak podobně. Pochopil-li jsem správně, podobný názor zastává např. Max Tegmark. Velmi elegantně tento deterministický přístup popisuje také jedna povídka Grega Egana ve sbírce Axiomat (Deník sta světelných let), i když se v tomto případě nakonec ukáže, že je to asi poněkud jinak.
Teď ale jde o trochu jinou představu „neexistence času“. Popírá se zde přímo existence času jako nějaké fyzikální veličiny, alespoň v základní fyzice. Jednu verzi podobných teorií známe z knih, které napsal italský teoretický fyzik Carlo Rovelli – několik jich totiž vyšlo i v češtině. Autor zde tvrdí, že „neexistuje žádný čas“ ve smyslu nějakého jednotného měřítka, a to dokonce ani v již okleštěné Einsteinově podobě (z teorie relativity vyplývá neexistence „univerzálního“ času, každá vztažná soustava má svůj vlastní). Rovelli přitom netvrdí, že by se svět neměnil, to vůbec ne. Spíše to myslí tak, že nepotřebujeme čas jako další (nadbytečnou) veličinu, stačí proti sobě na osách vynášet jiné fyzikální veličiny: než bychom dejme tomu popisovali změnu elektrického proudu v čase, můžeme ji třeba vynášet podle teploty. Z toho pak můžeme dělat i předpovědi, opět bez času…
Bylo by to celkem zajímavé, bohužel, alespoň pro mě, Rovelli ve svých populárně-naučných knihách do toho začne matlat filozofii, buddhismus a psychologické mudrování (ve stylu „až já budu umírat, nebude mi vadit, že není žádný čas…“ ech?), čímž se to celé znevěrohodňuje – tedy opět, alespoň pro mě. Navíc čas má vztah i k dalším veličinám, které fundamentální jsou, třeba rychlost světla. A k tomu je otázka, zda tím, že se zkusíme obejít bez času, všechno „složitě přepíšeme“, vůbec získáme nějakou schopnost odlišné předpovědi (zda je to celé tedy vůbec testovatelné, nebo jde jen o metafyziku, případně odlišný slovník, přičemž pak je ovšem nový popis nejspíš zbytečně složitý; i když Rovelli si asi myslí, že tím popis zjednodušuje).
Snad něco podobného jako Rovelli tvrdí Sam Baron se svými spoluautory v nové knize Out of Time (z mého hlediska bohužel, autoři jsou dle příslušné záložky ovšem filozofové/metafyzikové, ne fyzikové). Podobně jako u Rovelliho se zde neexistence času propojuje s jednou konkrétní fyzikální teorií, smyčkovou kvantovou gravitací.
Anotace knihy obsahuje následující úvahu: Co znamená, že čas ve fundamentální fyzice neexistuje? Jistě v ní také neexistují židle a nijak z toho nevyplývá, že židle neexistují na jiné úrovni. Jenže židle prostě vyvstávají z fundamentálnějších, nakonec fundamentálních fyzikálních objektů, alespoň v nějakém modelu (molekul, atomů, kvarků…, když se pohybujeme směrem „dolů“). Problém je v tom, že čas takto ze základních veličin složit neumíme; tudíž před sebou máme problém skutečný, nikoliv pouze hru se slovy. Nedokážeme vysvětlit vznik času (na rozdíl od židle) a proto je možné, že čas pořádně (fyzikálně) neexistuje na žádné úrovni.
Zajímavé je, že autoři knihy jako určitou „omezenou“ verzi času, respektive princip, který ho má nahradit, připouštějí kauzalitu. Fyzikální popisy bychom pak namísto v pojmech času mohli přepsat v pojmech kauzality (samozřejmě z hlediska „normálního“ života budeme dál fungovat stejně, o to nic).
Tak nevím. Na jednu stranu je kauzalita jednosměrná, takže tento přístup ponechává čas, respektive jeho analogii, vlastně v jeho silné verzi i se šipkou. Za druhé, jaký je vlastně rozdíl mezi šipkou času a kauzalitou? Napadá mě, že kauzalita nemá „délku“ (leda snad zcela myšleně, přes kolik mezikroků dojdeme od příčiny ke konečnému výsledku), nelze ji měřit hodinami ani počítat. Pak ale opravdu (mi) není jasné, jaký má smysl nahradit jednu veličinu jinou, která je ještě méně vypovídající.
Ale třeba to autoři Out of Time myslí jinak. Každopádně námět na přemýšlení to je, a někomu to snad celé zajímavé přijde…

Zdroj: Sam Baron: Time might not exist, according to physicists and philosophers, but that’s okay, The Conversation / Phys.org

Poznámka PH: Lze jistě i rozebírat, co říkal o čase Augustin nebo třeba Plotinos nebo Bergson nebo Heidegger. Ale to minimálně z pohledu úvah výše moc přínosné není. Řekněme, že jako úvahy o životě před Darwinem se po Darwinovi náhle staly dost irelevantní, o čase platí totéž (úvahy před teorií relativity a koncepcí entropie, CPT symetrií atd., respektive úvahy, které toto neberou za základ).

Kvantový původ vědomí nedokázali

Nositel Nobelovy ceny za fyziku Roger Penrose kdysi navrhl, že by podstatou vědomí mohlo být …

4 comments

  1. Valeš František

    Doporucuji knihu Rad casu od Carla Rovelliho. Pro „nectenare“ Prof. Podolsky, ktery knihu do cestiny prelozil, pripravil strucne predstaveni na YT:
    https://www.youtube.com/watch?v=pJEtAXanTIg&t=4s

  2. Milan Krištof

    Jsou čtyři fundamentální veličiny, které popisuji vesmír. Čtvrtá je proměnlivost, neboli jednoduše řečeno, vše včetně vesmíru se neustále mění. I ta nejmenší část, menší než nějaké kvarky, se mění a může soustavně nabývat různé hodnoty (počet asi konečný).Realizuje se vždy samozřejmě jedna. Dvě a více částí také. Ale je nepatrný rozdíl. Když to vyjádřím jako čísla, tak jedna část nabývá např. 2 pak 7, následně 3, pak 2 ,dále 1 atd. Ale dvě části, které spolu interagují mají např. (2 a 4) což pro okolí je stejné jako (4 a 2). A když jdu dále na oblast z více částí najednou mám kauzalitu a zavádím čas. Něco jako statistická veličina.
    Pozn. Doufám, že je zřejmé proč čas není fundamentální veličiny. Asi by to chtělo podrobnější výklad.

  3. Tak na jednu stranu prý není čas,
    na druhou stranu ten samý člověk řekne „až já budu umírat“.
    Co jako myslí tím až? Jeslti není čas, tak neni ani žádné až.

  4. Miroslav Dočkal

    Entropii ale přece nevytvářejí jen „informační stroje“, leda byste chápal informaci prostě jako stránku jakéhokoliv fyzikálního procesu (což bych asi akceptoval).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close