Vrch Hradiště nad Závistí u Zbraslavi (keltské oppidum). Autor: Miaow Miaow. Zdroj: Wikipedia. Licence obrázku: volné dílo.

Dějiny Prahy: Kterak malta soupeřila s betonem

Město Praha bylo vystavěno především proto, aby na jednotlivých domech i celých čtvrtích soupeřící zednářské lóže mohly demonstrovat výhody konkurenčních technologií.

Již od dob obrození a romantismu probíhají snahy nalézt v Čechách nějakou památku římské architektury. Římské obětiště u Aše, věž na Zvíkově, Černá věž v Chebu, ve všech případech bylo přání otcem myšlenky. Římské základy má však ve skutečnosti jedna stavba v pražském Radotíně.
Základy této stavby byly položeny roku 6 našeho letopočtu. Na nedalekém (zbraslavském) oppidu Závist tehdy krátce sídlil markomanský král Marobud, Římané po něm toto původně keltské hradiště na dnešní Zbraslavi nazývali Marobudum. Když se říše snažila dále expandovat, dvě římské armády roku 6 z různých směrů přitáhly až k Marobudově pevnosti, než se však mohly spojit a zaútočit, přišla zpráva o povstání v Panonii. Římané proto s Marobudem uzavřeli mír a urychleně odtáhli. Od té doby již legie do Čech nikdy nevstoupily a hranicí říše se stal známý Limes nacházející se dále na jih.
Přesto nedaleko Zbraslavi, na místě dnes zvaném Radotín, po Římanech něco zůstalo. Řemeslníci provázející legie zde totiž založili továrnu na výrobu cementu. Armáda předpokládala, že bude potřebovat velké množství tohoto materiálu, by z něj mohla kolem Marobuda stavět velké obléhací zdi. Ostatně, kam Římané přišli, tam začali betonovat, byl to prostě takový jejich koníček. Od té doby se mimochodem hovoří o betonářské lobby, která podobně jako katolická církev přečkala i zánik celého římského impéria.
Sotva vzniklá cementárna odchod římských vojsk přežila. Specialisté, kteří zde zůstali, ihned nabídli své služby Marobudovi a poté i dalším vládcům. Založili tak jednu z tradic místních cementářů, betonářů a zednářů, tu kosmopolitní, která vzhlížela kromě Říma také k Šalomounovu chrámu a egyptskému hermetismu (egyptologové mimochodem nacházejí betonárky i poblíž pyramid). Taktéž již od časů Marobuda s kosmopolitními zednáři-betonáři soupeřili zednáři spoléhající na domácí tradice, ať už keltské, germánské či později slovanské; toto konkurenční tajné bratrstvo rovněž už na počátku našeho letopočtu s přímou podporou Odinových kněží založilo na dohled radotínské cementárny, na pomezí dnešní Velké Chuchle a Slivence, neméně proslulou vápenku. Zatímco z cementu se produkoval římský beton, odborníci z vápenky preferovali maltu, kterou odtud neustále odvážely celé řady povozů. I proto je Velká Chuchle dodnes spojena s koňmi.
Město Praha bylo vystavěno především proto, aby na jednotlivých domech i celých čtvrtích obě zednářské lóže mohly demonstrovat výhody konkurenčních technologií. Dějiny české metropole jsou soupeřením vápna s cementem a malty s betonem. Obě strany zaznamenaly dílčí vítězství, známá vajíčka na Karlův most se například, jak všichni vědí, míchala s maltou. Karel IV. jako protřelý státník a diplomat to však samozřejmě hrál na obě strany, takže ve svých Karlových Varech nechal pálit Becherovku a pak ji míchat s tonikem na koktejl zvaný beton, který se v rámci speciálního královského privilegia do Radotína dodával zdarma. Soupeření mělo mnohé formy včetně propagandy a pomluv, však asi každý zná posměšné rýmovačky o tom, že cement má rád jen dement, málokdo nicméně tuší, jaký je jejich původ a motivace k jejich šíření. O sliveneckých se zase posměšně říkalo, že ve fotbale jsou schopní dát gól leda tak z malého vápna. Nakonec i označení procesu „hašení vápna“ vymysleli jeho odpůrci, aby tím veřejnému mínění podsunuli, že vápenka je nějak odpovědná za ve středověku četné požáry. Odpůrci římské technologie zase vyvolali husitskou revoluci, z dotované malty vybudovali Betlémskou kapli a snažili se Žižku přesvědčit, aby namísto vozové hradby táhl do boje s mobilními vápenkami a míchačkami poháněnými koňskou i lidskou silou. Současně se však slivenečtí snažili získat vliv i v římské církvi a založili řád maltézských rytířů.
Na konci 19. století se v rámci snahy o národní usmíření objevila vápenno-cementová malta, nikdy se však nestala dominantním stavebním materiálem, na to byly ideologické příkopy vykopány již příliš hluboko. Jediné, na čem se příznivci vápna i cementu dokázali shodnout, byla žízeň po práci a nutnost spláchnout pot i vysušující prach pivem. Taktéž před druhou světovou válkou zastánci malty i cementu svorně podporovali (z vojenského hlediska pravděpodobně nesmyslnou) stavbu systému pevností na československých hranicích, i když samotnou realizaci si pochopitelně obě strany představovaly po svém.
Jak onen tisíciletý souboj dopadl? Zatímco radotínská cementárna utěšeně vzkvétá, její lomy, tunely a vlečky fungují v celém údolí a za nocí lucerny na haldách štěrku skoupě osvětlují tajné zednářské obřady, sliveneckou vápenku již nikdo nepoužívá. Byla sice prohlášena za technickou památku a těší se zájmu milovníků industriální minulosti, zednáři však odsud odešli. Prý na Maltu, tahle informace ovšem není nabeton…

Pavel Houser: Grébovské motyky a další pražské legendy
Praha a její genius loci neobnáší zdaleka jen snad až příliš dobře známé centrum a městem dodnes procházejí rozhodně zajímavější obludy než Golem, strašidla, mutanti i filozofové. Vedle Franze Kafky Prahou s jejími hospodami hrdě kráčel Švejk, Karel Čapek sem ve svém alkoholickém období umístil děj knih R.U.M., Válka s loky či Továrna na Absolut. Především periferie města jsou plné rázovitých příběhů, minulých i současných. Kdo slyšel o pohanských obětech na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, kdo zná historii nenávisti mezi obyvateli Řep a Řeporyjí? Kdo tuší, že již od neolitu není skutečným centrem města Pražský Hrad, ale letenský fotbalový stadion Sparty? Oficiální historie nám zamlčuje, kde skákal před svým odchodem do emigrace na ženský Jan Ámos Komenský nebo, když už jsme o těch skoků, že Horymír se Šemíkem se ve skutečnosti vrhli z Nuselského mostu u stanice metra Vyšehrad.
Druhé město, 2021
Podrobnosti na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Text výše nebyl do knihy nakonec zařazen.

Kdo nemá zlato, musí vzít zavděk mosazí – aneb jak surtarbrandur zahřál Islanďany. Několikrát…

Island vstupuje do 20. století. Ostrov ležící na severozápadním okraji Evropy, mezi běžnými Evropany známý …

2 comments

  1. +1!!!

  2. Tohle mělo vyjít na apríla 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close