Sciencemag.cz
Doporučujeme
Na severním Kokořínsku zeje časoprostorová díra mezi Evropou a Sibiří, dobou ledovou a dneškem. Její charakter nejlépe vyplyne ze srovnání. V předchozí kapitole jsme viděli, jak prostor Českého ráje na sklonku posledního glaciálu ovládl jistý typ lesa, a jak mocně své postavení upevnil navzdory prudkým klimatickým zvratům. Byl to les borový, březový, osikový, modřínový a limbový. Les poměrně světlý, nikoliv zcela souvislý a zdaleka ne jednotvárný. V podstatě tajga, jakou dnes můžeme spatřit v kontinentálních oblastech Sibiře a v trochu odlišné podobě i v severní Evropě, na Aljašce a v Kanadě. V Českém ráji samotném však tajgové lesy dlouho do holocénu nepřetrvaly, jak nahlédneme v kapitole následující. Avšak někde to mohlo jít zásadně odlišnou trajektorií, což je zrovna případ rozsáhlých plošin pod Bezdězem. Ještě dnes jsou tu lesy vesměs borové, s chudičkým podrostem vřesu, mechu a lišejníků. Malý ostrůvek tajgového biomu vysunutý daleko na jihozápad od souvislého areálu. Stále to působí jak někde na vzdáleném předměstí Tomsku či Novosibirsku, a to nikoliv pouze v přírodním ohledu. Hospody žádné, kde by se také vzaly, když tu pořádně nikdo nežije. Jen hajný či bývalý lampasák ve skvrnitém pološeru borového lesa samomluvně vyštěkne: Děvka to byla! Děvka, děvka! Pažbou mezi voči! V průtočných terénních sandálech globální značky Keen nepříjemná drť z vřesových větviček, nad hlavou troubení jeřábů. A v hlavě nejasný pocit, že by člověk měl být pokud možno někde úplně jinde. Třeba v nějaké hospodě, která tu ovšem není.
***
Pod převisy odjakživa pobývali lidé. Někdy dočasně, tak jako dnešní trampové, jindy trvaleji. Zanechali po sobě zmíněná ohniště, nejrůznější výrobky – artefakty (kamenné, kostěné, parohové, keramické, kovové…) a vzácně i pozůstatky (obytných?) konstrukcí. Některé rozlámané kosti velkých zvířat, ale třeba i kůstky ryb a lastury mlžů můžeme interpretovat jako pozůstatky lidské stravy. Určitě to platí o vzácných nálezech v ohništích zuhelnatělých obilovin nebo o mnohem hojnějších zuhelnatělých úlomcích skořápek lískových ořechů. Známe i případy větších převisů, ve kterých byla držena hospodářská zvířata – hovězí dobytek, ovce, kozy a vepři. Někdy po nich zbyly vrstvy suchem mumifikovaného trusu, o kterém byste na první pohled neřekli, že je až několik tisíců let starý. Jeden z našich terénních psů, statný maďarský ohař Atila s fetišistickými sklony, tyto stále ještě jemně vonící objekty během výzkumu s oblibou shromažďoval, těšil se s nimi na nejrůznější způsob a požíral je, pro kteroužto posedlost musel být z plochy výzkumu opakovaně vykazován. Na druhou stranu má nehynoucí zásluhu na důležitém objevu, protože byl úplně první, kdo si přítomnosti zvířecích bobků v prokopávaných vrstvách povšiml. (Čichal a čichal, až se těch bobečků dočichal…; Čapek 1929.)
úryvky z knihy
Petr Pokorný, Petr Šída a kolektiv
Hinterland
Archeologie severočeských pískovcových krajin
Kodulek 2025
O knize na webu vydavatele
Hinterlandy neboli zadní země neboli zapadákovy. Časové kapsy, prošacovávané velkými dějinami mnohem méně než kterékoli jiné. Oblasti zůstávající z nejrůznějších důvodů stranou; místa, ve kterých i dnes možné ledasco objevit. Právě jim – Labským pískovcům, Kokořínsku, Českému ráji a Broumovsku – věnovali Petr Pokorný a Petr Šída se svými kolegy knihu.
