Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jeden z mála případů v dějinách, kdy se ve vnitrozemském regionu rozvinula civilizační konfigurace srovnatelná s Periklovými Athénami, renesanční Florencií nebo alžbětinskou Anglií.
Střední Asie byla tradičně urbanizovanou společností, kterou již Strabón v prvním století před naším letopočtem charakterizoval jako „zemi tisíce měst“. Balch neboli Baktra, středisko helénistické Baktrie, jež si vysloužila přízvisko „matka měst“, ohromovala rozlohou a bohatstvím. Hospodářským střediskem Střední Asie byl Samarkand, o kterém Süan-cang uvedl: „Vzácné zboží z nejrůznějších zemí se tu shromažďuje ve velkém množství. Zdejší půda je bohatá a úrodná a dává hojnou sklizeň. Lesy a stromoví poskytují množství zeleně, květin a ovoce je všude spousta. Země produkuje velké množství prvotřídních koní. V dovednosti a zručnosti předčí zdejší lidé obyvatele všech ostatních zemí. Podnebí je zde mírné a příjemné a chování lidí se vyznačuje rozhodností a energičností. Tato země je jakoby jádrem všech ostatních barbarských zemí. Pokud jde o zásady a způsoby vznešeného chování, berou si z ní všechny okolní národy, blízké i vzdálené, příklad.“
Čínský vyslanec Wej Ce, který navštívil Samarkand v období mezi lety 605 a 617, zaznamenal pozoruhodnou obchodní kulturu tamních obyvatel. Uvádí, že jakmile chlapec dosáhne věku pěti let, je vyučován čtení a psaní a posléze veden k obchodnickému řemeslu. Většina místních pokládá obchod a honbu za ziskem za nejpřitažlivější způsob obživy. O šest století později, v letech 1165 až 1173, židovský cestovatel Benjamin z Tudely zaznamenal, že v Samarkandu existuje početná židovská obchodnická komunita čítající až padesát tisíc osob, což svědčí o trvalém významu města jako mezinárodního obchodního centra. Další svědectví pochází z počátku 15. století, kdy kastilský diplomat a spisovatel Ruy González de Clavijo navštívil Samarkand v letech 1403 až 1405 jako vyslanec krále Jindřicha III. Kastilského na dvoře Tamerlána. Ve svých zápiscích poznamenal, že Samarkand je větší než Sevilla, a upozornil na rozkvět obchodu s Čínou. Obzvláště jej zaujala karavana čítající osm set velbloudů, která právě dorazila z Pekingu, doklad vitality dálkového obchodu podél Hedvábné stezky i v pozdním středověku.
Po dobytí Persie v roce 651 se řeka Oxus (Amudarja) stala přirozenou hranicí mezi muslimským a turkickým světem ve Střední Asii. Oblast mezi řekami Amudarja a Syrdarja, známá jako Transoxánie či Sogdiana, patřila k nejbohatším a nejvíce kosmopolitním regionům eurasijského prostoru. Již v Avestě, posvátném zoroastrijském textu, byla Sogdiana vyzdvihována jako druhá nejlepší země stvořená božstvem Ahurou Mazdou. Oblast obývalo převážně persky mluvící usedlé obyvatelstvo – předkové dnešních Tádžiků – a kočovníci turkického původu, z nichž se vyvinuli pozdější Uzbekové. Hospodářský rozkvět Sogdiany vyplýval z její výjimečné polohy na Hedvábné stezce, která spojovala Dálný východ s Blízkým východem a Středozemím. Na rozdíl od Achajmenovců či Alexandra Velikého se Sásánovské říši nepodařilo tuto oblast plně začlenit do své sféry moci. Politicky zůstávala Sogdiana roztříštěná a její jednotlivá města nebo pevnosti ovládali místní vládci, většinou turkického původu, kteří uznávali svrchovanost Západního turkického kaganátu. Náboženský život zde byl pestrý – kromě zoroastrismu se v regionu rozšířil i buddhismus, manicheismus a křesťanské nestoriánství. Navzdory kulturnímu rozkvětu byli Sogdijci v boji obávanými protivníky. Čínská dynastie Tchang, která rozšiřovala své zájmy směrem na západ, si uvědomovala hospodářský a strategický význam tohoto prostoru. Čínské hedvábí zde bylo běžně směňováno za drahé kovy přivážené ze Západu. Vláda v Čchang-anu se snažila Sogdianu začlenit do svého geopolitického rámce: císař Tchaj-cung formálně anektoval její území a vyslal armádu, která obsadila město Šachrizabz, čímž si říše zajistila pevné postavení na prahu západní Eurasie.
Frederick S. Starr připomíná, že Střední Asie v období svého kulturního vrcholu představovala jeden z mála případů v dějinách, kdy se ve vnitrozemském regionu rozvinula civilizační konfigurace srovnatelná s Periklovými Athénami, renesanční Florencií nebo alžbětinskou Anglií. V městských centrech jako Samarkand, Buchara, Herát nebo Balch se na křižovatce Hedvábné stezky setkávaly a syntetizovaly prvky helénistického dědictví, turkické válečné tradice, perské státnosti, čínské byrokracie i indické duchovnosti. Výsledkem byla pozoruhodná kulturní symbióza, která předjímala některé rysy evropské renesance a osvícenství. V této souvislosti se nabízí otázka, zda právě zde nemohly vzniknout zárodky manifestního kapitalismu. Sogdiánská města vykazovala řadu příznivých znaků: rozvinutou obchodní infrastrukturu, transkontinentální síť diaspor, kulturní otevřenost a městskou autonomii. Obchodní elity v Samarkandu nebo Kašgaru dosahovaly značného vlivu a sogdiánští kupci působící v čínských městech jako Luoyang či Čchang-an se těšili výsadnímu postavení a právní ochraně. Jejich úloha v Číně nese určitou analogii k pozdějším evropským „národům kupců“ (nationes mercatorum) – komunitám s vlastními pravidly, reprezentací a mezinárodní mobilitou. Přesto však střední Asie manifestní formu kapitalismu nevyprodukovala.
Jedním z hlavních důvodů bylo chybění stabilního právního rámce pro institucionální ochranu majetku a dlouhodobé akumulace. Společnost zůstávala nábožensky fragmentovaná – buddhismus, zoroastrismus, nestoriánství, manicheismus i raný islám existovaly vedle sebe bez jednotného právního univerza, které by garantovalo neutralitu trhů a důvěru v kontrakty. Městské elity byly často podřízeny vůli turkických vojenských vládců, kteří – na rozdíl od italských nebo holandských městských oligarchií – nepěstovali civilní kulturu obchodu, nýbrž spočívali na charismatické autoritě a kořistní logice stepní moci. Tento latentní napětí se dále prohlubovalo v důsledku geopolitické zranitelnosti regionu. Opakované vpády – nejprve arabské, později seldžucké, nakonec mongolské – přinášely nejen násilí, ale i cyklickou destrukci infrastruktury, zánik městských center a kulturní diskontinuitu. Na rozdíl od západní Evropy, kde se po 13. století stabilizovala feudální moc a vytvořil rámec pro růst měst, byla střední Asie vystavena cyklickým otřesům, jež bránily institucionalizaci obchodní racionality. Přesto lze hovořit o existenci latentního kapitalismu, tedy ekonomického étosu a racionálního chování obchodníků, které nebyly institucionalizovány v podobě autonomních městských republik, ale přesto prokazovaly vysoký stupeň ekonomické efektivity a globální propojenosti. Pokud by geopolitický rámec poskytl větší míru autonomie, není vyloučeno, že by právě sogdiánské a turkestánské obchodní komunity sehrály podobnou roli jako Benátčané nebo Nizozemci o staletí později.
Sogdijští obchodníci, zpravidla vyznávající zoroastrismus, vykazovali pozoruhodnou náboženskou flexibilitu. Při svém působení v čínských městech, jako byl Turfan, Dunhuang nebo metropole Čchang-an, často přecházeli k buddhismu, manicheismu či nestoriánství. Tato konverze nebyla pouze otázkou víry, ale rovněž pragmatickou adaptací na kulturní prostředí a zajištěním sociální i obchodní integrace. Historik Samuel Adrian Miles Adshead upozorňuje zejména na manicheismus jako duchovní proud, který hluboce rezonoval s mentalitou mobilní a kosmopolitní obchodní vrstvy. Jeho univerzalismus, dualistické pojetí světa a důraz na světlo a rozum vyhovovaly komunitám operujícím v mezikulturních a často nepředvídatelných kontextech, jaké nabízela Hedvábná stezka.
úryvek z knihy: Ivo T. Budil: Dějiny kapitalismu I.
Triton 2026
O knize na webu vydavatele
