Bobři, lesy, biodiverzita

Bylo u nás za přirozených podmínek (rozuměj bez podstatného vlivu člověka – lovce) bobrů dost na to, aby byl jejich vliv skutečně nezanedbatelný?

Na první pohled to možná bude znít divně, ale dřeviny jsou v našich středoevropských podmínkách (a zdaleka nejen středoevropských) největší hrozbou pro stanovištní diverzitu, a to na všech úrovních možného škálování. Jsou totiž nejsilnějším hráčem v konkurenčním zápase o různé zdroje, o světlo na místě prvním, o vodu a živiny na místech následujících. Když se zamyslíme nad dlouhodobou historií naší přírody z hlediska biodiverzity, za nejkritičtější okamžiky vždycky musíme považovat období maximálního lesního příšeří. V současné čtvrtohorní epoše to samozřejmě znamená zejména vrcholné doby meziledové. Dovedeme si zároveň představit všelijaké konzervativní i avantgardní procesy, které šly proti hlavnímu zalesňovacímu proudu. Od přirozeně vzniklých lesních požárů přes pastvu velkých zvířat (sem jistě patří i náš bobr), prosté statické přetrvávání na extrémních stanovištích až po vysoce dynamické tzv. pohyblivé bezlesí existující v rámci cyklů průběžného stárnutí a obnovy lesa (Vera 2000, Sádlo a kol. 2008).

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, zatím poslední kritická lesní fáze u nás nastala zhruba před 8000 lety, na přelomu staršího a středního holocénu. Naprostá většina nelesních druhů tehdy začala být kriticky ohrožená – jako by se začala městnat do úzkého hrdla lahve, které pouze nepatrně rozšiřovaly výše zmíněné procesy. Jak známo, situaci nakonec rozlouskl člověk, který si s lesem poradil tak dokonale, že z něho povětšinou zbyly jenom jednotlivé stromy vysázené do úhledných řádků (ale to bylo až o hodně později a sem to příliš nepatří).

Bobr kácí stromy podél vodních toků a pomáhá tím udržovat strukturální diverzitu v rámci lužních krajin. Řečeno klasickou ekologickou terminologií, je součástí a zprostředkovatelem tzv. malého cyklu obnovy lužního lesa, který zahrnuje i krátkodobě přetrvávající bezlesí. To by ale pořád ještě bylo málo. Významnější vliv na tvorbu životadárných trhlin v jinak téměř souvislém lesním příkrovu mohlo mít budování bobřích hrází. Hrázemi nadržená jezírka se postupně zazemňovala a dávala vzniknout otevřeným mokřadům a tzv. bobřím loukám.

Zdaleka největší musel být efekt budování hrází v plochých, bažinatých krajinách. Tam mohla s bobřím přičiněním vznikat opravdu rozsáhlá, i když mělká jezera a soustavy nejrozmanitějších otevřených mokřadů. Nebo si představme následující, ještě příznivější situaci: Bobři přehradí potok nebo říčku, která opouští úzkým kaňonem nějakou rozsáhlejší plochou pánev. Hráz ani nemusí být příliš vysoká. Stačí jeden metr, metr a půl, a voda naráz zaplaví poměrně rozsáhlé území. Stromy se utopí, pouze na vyvýšených místech zůstanou různě veliké lesní ostrůvky. Vzniknou větší i menší vodní plochy, rákosiny, ostřicové a mechové mokřady, bahenní olšiny atd. Z dosavadního lesního příšeří je najednou ráj na zemi, takový jihoamerický Pantanal v českých poměrech: bez anakondy, zato s užovkou podplamatou a želvou bahenní. Hlahol vodního ptactva se rozhostí nad krajinou, je slyšet hlasy rosniček a šustot křídel motýlice…

Ihned po výčtu všelikého blaženství, které bobři mohou přírodě přinášet, je zajisté na místě otázka po reálné míře takového vlivu. Jinými slovy: Bylo za přirozených podmínek (rozuměj bez podstatného vlivu člověka – lovce) bobrů dost na to, aby byl jejich vliv skutečně nezanedbatelný? Aby se stali skutečnými udržovateli vysoké míry biodiverzity v dobách, než to za ně převzali lidé? Podle současných analogií z míst, kde je bobrů stále ještě (nebo už zase) dost, to vypadá, že by tomu tak opravdu být mohlo.

Dalším zdrojem informací budou nálezy, které se nějak vážou k minulosti dostatečně vzdálené na to, aby ještě zastihla bobří populaci v její plné slávě. Ve středověku už většinou bylo příliš pozdě, alespoň v západní Evropě. Na východě byla situace o něco lepší a odtamtud se nám skutečně dochovaly prameny, které vypovídají o velkém množství ulovených bobrů. Například donace johanitského a cisterciáckého kláštera v polském Lubioźu a Trzebnici byly financovány z daní utržených při prodeji bobřích kožešin (Młynarska-Kaletynowa 2002). Nejlepší by ale bylo, kdybychom se mohli dozvědět něco o situaci v hlubokém pravěku. Jenže jak, když odtamtud nemáme žádné písemné prameny? Jisté možnosti ale přeci jenom existují – nálezy fosilních kosterních pozůstatků bobrů nebo stop bobří činnosti v podobě fosilních zbytků hrází, ohlodaných klacků a kmenů. Pochopitelně, že šance na takové objevy je malá, stejně jako v případě všech ostatních fosilních dokladů. Britská badatelka Bryony Coles si dala tu práci, že sebrala všechny podobné nálezy pro britské ostrovy a shromáždila je ve své disertační práci (Coles 2006). Není jich nakonec vůbec málo. Opět tak vyvstává obraz o hustém „zabobření“ v průběhu téměř celého holocénu. Bobři se do Británie začali stěhovat z jižních refugií už na sklonku poslední ledové doby, před 13 000 lety. Připomínáme, že tehdy to ještě nebyla ostrovní země, ale jen nejzápadnější poloostrovní výběžek evropského kontinentu. Zlatá doba nastala britským bobrům na přelomu staršího a středního holocénu – shodou okolností v době největšího zalesňování.

Mimo Británii nikdo podobné doklady zatím tak rozsáhle nesesbíral, ale to neznamená, že vůbec neexistují. Archeozoolog René Kyselý shromáždil údaje o téměř všech nálezech kostí divokých savců učiněných na českých a moravských archeologických nalezištích (Kyselý 2005, 2010). Pro nás z jeho rozboru opět vyplývá zajímavé zjištění: Bobr se co do četnosti nálezů umístil na solidním pátém místě, a sice v rámci následující sestupné řady: jelen lesní, zajíc polní, srnec obecný, prase divoké, bobr evropský, pratur, medvěd hnědý, liška obecná, veverka obecná a los. Ostatní druhy jsou málo frekventované, ojedinělé, nebo zcela chybějí. Kosti divokých zvířat v archeologických vrstvách se interpretují jako pozůstatky lovu. Bobrů tedy muselo být v našich krajinách hodně, když byli tak často loveni. Největší měrou to platí pro období eneolitu (pozdní dobu kamennou), dobu římskou a raný středověk, přičemž nejčastěji byly kosti bobra nalézány na jihomoravských lokalitách. Z vrcholného středověku pochází pouze jediný nález kosterních pozůstatků bobra, a to i přes to, že je to období, které archeologové rádi a hodně zkoumají. Tím se potvrzuje výše uvedený závěr vyslovený na základě faktu, že pro naše země chybějí středověké písemné prameny – ve vrcholném středověku byli už naši bobři z velké části vyhubeni. Tedy alespoň v osídlených a snadno přístupných končinách.

 

Tento text je úryvkem z knihy

Petr Pokorný

Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí

Dokořán 2011

O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

malba z altamiry, zdroj wikipedia, licence obrázku public domain

Jak si pravěcí umělci vybírali zvířata?

Když Salomon Reinach svého času interpretoval zoomorfní zobrazení jako projev prosté lovecké magie, tedy kauzálního …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close