Sciencemag.cz
Doporučujeme
Atomy vodíku a kyslíku v mlhovině září typickými odstíny červené a modré barvy.
Tato působivá bublina plynu – planetární mlhovina známá pod označením NGC 2899 – svou symetrickou strukturou, krásnými barvami a komplikovanými vzory připomíná motýla. Na novém snímku, který byl pořízen pomocí dalekohledu ESO/VLT, jako by se vznášela a poletovala oblohou plnou hvězd. Ještě nikdy nebyl tento objekt vyfotografován v tak jemných detailech dokonce i se slabými okrajovými partiemi.
Mohutné plynné obálky mlhoviny NGC 2899 se táhnou až do vzdálenosti dvou světelných let od středu a jasně září mezi hvězdami Mléčné dráhy, jelikož plyn dosahuje teploty až deset tisíc stupňů. Za takto vysokou teplotu plyn vděčí intenzivnímu ultrafialovému záření přicházejícímu z centrální hvězdy, které nutí atomy vodíku a kyslíku v mlhovině zářit typickými odstíny červené, respektive modré barvy.
Objekt leží ve vzdálenosti mezi 3 000 až 6 500 světelných let od nás a na obloze jej najdeme v jižním souhvězdí Plachet (Vela). Uprostřed mlhoviny se nachází dvojice hvězd a vědci se domnívají, že právě tento pár dal mlhovině téměř symetrický vzhled. Jakmile jedna z hvězd dospěla do závěrečné fáze svého vývoje, odvrhla vnější obálky. Proudící plyn následně interaguje s druhou hvězdou, čímž vzniká dvojice laloků viditelných na snímku. Pouze asi 10 až 20 % planetárních mlhovin [1] má takto nápadný bipolární tvar.
Uvedený detailní snímek mlhoviny NGC 2899 astronomové pořídili pomocí přístroje FORS instalovaném na dalekohledu Antu (UT1) – jednom ze čtyř teleskopů systému ESO/VLT s primárním zrcadlem o průměru 8,2 m, který pracuje na Observatoři Paranal v Chile. Přístroj FORS (FOcal Reducer and low dispersion Spectrograph) s vysokým rozlišením byl jedním z prvních zařízení pro dalekohled VLT a stojí nejen za mnoha překrásnými snímky, ale především za řadou objevů učiněných v rámci ESO. Podílel se na pozorování prvního zdroje gravitačních vln v historii, zkoumal první známou mezihvězdnou planetku a je využívám k podrobnému výzkumu fyzikálních procesů stojících za vznikem složitých planetárních mlhovin.
Uvedený obrázek byl pořízen v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o iniciativu, jejímž úkolem je získávat astronomické snímky vizuálně atraktivních objektů pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá krátkých úseků jinak nevyužitého pozorovacího času dalekohledů, aby dopad na vědecká pozorování byl minimální. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO.
[1] Planetární mlhoviny (planetary nebulae) nemají nic společného s planetami, jak by se mohlo zdát podle jejich jména. První astronomové, kteří měli možnost tyto mlhoviny spatřit pomocí dalekohledu, popisovali jejich vzhled jako ‘zdánlivě planetární’. (Tento popis se vztahoval především k ‘plošnému’ zjevu mezi jinak bodovými hvězdami a ostrému ohraničení na rozdíl od jiných mlhovin; jako plošné ostře ohraničené objekty se jim jevily pouze planety.) Planetární mlhoviny vznikají v závěrečné fázi vývoje hvězd až do hmotnosti asi 6 Sluncí, kdy jádro zkolabuje a hvězda odvrhne vnější obálky plynu bohaté na těžší chemické prvky. Intenzivní ultrafialové záření (ultraviolet radiation) bílého trpaslíka (odhaleného jádra hvězdy) interaguje s plynem obálek a po tisíce let ho nutí svítit, dokud se plyn nerozptýlí v prostoru. Z hlediska astronomických časových měřítek jsou tedy planetární mlhoviny relativně krátkodobým jevem.
