Sciencemag.cz
Doporučujeme
Teď bych rád přešel k jiné skupině zvířat, která se vrátila ze země do vody, a to k případu pořádně spletitému. Některá z těchto zvířat si to totiž později „rozmyslela“ a vylezla zpět na souš – od dob, kdy obratlovci opustili oceán, už tedy podruhé. Tou skupinou jsou želvy. Mořské želvy se v jistém ohledu nikdy nevrátily do moře tak „úplně“ jako třeba velryby a sirény, neboť svá vejce kladou na plážích, a jsou tedy stále svázány s pevninou. Stejně jako všichni obratlovci, kteří opět zamířili do vody, se ani želvy nevzdaly dýchání vzdušného kyslíku, ale některé přesto došly dál než velryby: vodní želvy získávají další kyslík z vody pomocí takzvaných análních vaků, hustě protkaných krevními cévami. Jedna australská vodní želva tak dokonce získává většinu potřebného kyslíku, takže – jak by se Australané ani na chvíli nerozpakovali říct – dýchá zadkem. Když už jsme u těch „lidovějších“ témat, nemohu si nevzpomenout na bystrý povzdech G. B. Shawa, že „Anglie a Amerika jsou dvě země rozdělené jedním společným jazykem“. Abyste rozuměli, my Britové máme různá označení pro želvy žijící ve vodě (turtles) a želvy suchozemské (tortoises), zatímco americká angličtina (stejně jako čeština) jim všem říká slovem jediným. V Austrálii je to zase trochu jinak, a buďme proto rádi, že v českém vydání této knihy lze vynechat několik drobných poznámek na téma sjednocování různého anglického názvosloví. Je to nuda.
Nejmarkantnějším znakem želv je jejich krunýř. Jak vznikl a jak asi vypadaly k němu vedoucí mezistupně? A k čemu je želvě půlka krunýře (kteroužto otázku by si kreacionistický fanatik samozřejmě neodpustil)? Na takové otázky nám výmluvně odpovídají mimo jiné i nedávno nalezené zkameněliny. Svou premiéru před veřejností (minimálně tou vědeckou) si odbyly v časopise Nature jen chvilku před tím, než jsem tuto knihu musel odevzdat vydavatelům. Jde o vodní želvu ze svrchního triasu nalezenou v Číně, jejíž stáří se odhaduje zhruba na 220 milionů let. Dostala název Odontochelys semitestacea.i Čtenáři znalí latiny z toho mohou vyvodit, že na rozdíl od současných želv měla zuby a skutečně disponovala jen polovinou krunýře; její ocas byl navíc o mnoho delší než u dnešních želv. Všechny tyto tři znaky řadí Odontochelys do pozice skvělého kandidáta na „chybějící článek“. Břicho této želvy pokrýval krunýř, takzvaný plastron, úplně stejně jako u jejích dnešních příbuzných. Jenže jí téměř úplně chyběla jeho druhá polovina, hřbetní krunýř nazývaný karapax. Její záda tak byla měkká podobně jako u ještěrů, ačkoliv na nich měla tvrdé kostěné lemování podél páteře, podobně jako mají třeba současní krokodýli; žebra pak byla zploštěna způsobem, jako by se pokoušela formovat jakési evoluční začátky karapaxu.
Nález vyvolal zajímavou diskusi. Autoři článku, čínští vědci Li, Wu, Rieppel, Wang a Zhao (no, Rieppel Číňan nebude, ale pro jednoduchost to nechme být), se domnívali, že Odontochelys je skutečně někde na půli cesty k získání klasického dvojdílného krunýře. Mnoho vědců tato želva přesvědčila o tom, že krunýř se pravděpodobně vyvíjel ve vodě. Nicméně se vyskytl i opačný názor. Nature má báječný zvyk, že k nejzajímavějším článkům týdne přidává komentáře dalších expertů, které jsou shromážděny v části časopisu nazvané „Novinky a názory“.
Odontochyles si vysloužila připomínku od dvou kanadských biologů, Roberta Reisze a Jasona Heada, kteří nabídli alternativní vysvětlení: možná, že celý krunýř se vyvinul už na zemi, to jest předtím, než se předci této želvy vrátili zpátky do moře. A možná, že Odontochyles tak ztratila svůj karapax až po návratu do vodního prostředí. Reisz s Headem upozorňují na to, že i některé z dnešních mořských želv, například obrovská kožatka velká, svůj karapax ztratily nebo značně redukovaly, takže celá jejich teorie je celkem hodnověrná.
Teď se ještě v krátkosti potřebuji věnovat otázce, k čemu je želvě půlka krunýře. Tak zaprvé, proč by měla být Odontochyles obrněná dole, ale nemusí být chráněná shora? Možná proto, že nebezpečí hrozilo právě zdola, což by naznačovalo, že tito tvorové trávili většinu života poblíž hladiny – kam stejně museli občas vyplavat kvůli dýchání. Žraloci často útočí zespodu, byli nebezpečně reálnou součástí světa těchto želv a není žádný důvod předpokládat, že jejich tehdejší zvyky lovení kořisti se nějak radikálně lišily od dnešních. Paralelním dokladem může být jeden z nejpřekvapivějších výkonů evoluce, ryba strašík (Bathylychnops), která má jeden pár očí navíc, a to pravděpodobně kvůli monitorování spodního prostoru a ochraně před nebezpečím útoku zdola. „Hlavní“ oči vypadají jako u každé normální ryby, ale každé z nich má navíc na své spodní straně malé přídavné „očičko“, které je zcela úplné, to jest má čočku i sítnici. Pokud mohl mít strašík takové trable, že mu stálo za to vyvinout přídatné oči, které mu pomáhají vyhnout se útokům predátorů zdola, jeví se jako docela pravděpodobná i možnost, že Odontochyles si také hlídala své obrnění zvláště v tomto směru. Plastron má své využití. Pokud se teď chystáte říct něco jako „a proč neměla teda i karapax, byla by pak chráněná úplně odevšad!“, odpověď bude velice jednoduchá: krunýře jsou velice těžké a těžkopádné. Je velmi nákladné nechat si je vůbec vyrůst, natož se pak s nimi ještě pořád všude vláčet. Evoluce vždy funguje způsobem „něco za něco“. Pro suchozemské želvy skončilo toto evoluční handlování upřednostněním silného dvojdílného krunýře, zatímco u mnoha vodních želv se jako optimálnější řešení ukázala kombinace silného plastronu a redukovaného karapaxu (plátová zbroj vespod a prošívaná vesta na zádech, chcete-li středověkou analogii). Představa, že Odontochyles tento trend zkrátka jen posunula ještě dál, je celkem přijatelná.
Pokud Odontochyles opravdu svůj krunýř teprve vyvíjela (a nikoli ztrácela) až ve vodě, jak se domnívá tým čínských vědců, zdá se logické odvozovat z toho představu, že současné suchozemské želvy s dobře vyvinutými krunýři jsou potomky želv vodních. Jak uvidíme, zdá se, že je tomu skutečně tak. Takové tvrzení je nicméně velice pozoruhodné, neboť to jinými slovy znamená, že dnešní suchozemské želvy představují již druhou migraci z vody na souš. To je hodně překvapivé, vždyť třeba u velryb a dalších mořských savců by asi nikoho ani nenapadlo, že by se mohly znovu navrátit na souš. Alternativní verzí evoluce želv je, že všechny suchozemské želvy si svůj krunýř vyvinuly na souši, a to zcela nezávisle na svých vodních příbuzných. To není v žádném případě nemožné, ale náhodou máme dobré důvody si myslet, že ve skutečnosti se mořské želvy jako druhá vlna v evoluci obratlovců vydaly na pevninu (respektive se na ni tedy vrátily), kde se z nich vyvinuly želvy suchozemské.
Tento text je úryvkem z knihy
Richard Dawkins: Největší show pod Sluncem
Argo a Dokořán 2017 (nové vydání)
O knize na stránkách vydavatele
