Sciencemag.cz
Doporučujeme
Žárovka je jak metaforou vynálezu, tak skvělým vynálezem sama o sobě. Jen si to představme: musel se zrodit nápad rozzářit rozžhavením nějaké vlákno (a přitom jej nespálit), když jím prochází elektrický proud. Vlákno se muselo uzavřít do skla a z něj se musel odčerpat vzduch tak, aby vzniklo částečné vakuum. To rozhodně není nic samozřejmého. Žárovka je možná nápad, který přinesl více užitku a napáchal méně škod než jakákoli jiná novátorská myšlenka. Vnesla do noci a zimy levné světlo pro miliardy lidí; vykázala z místností kouř a riziko požáru ze svíček a petrolejových lamp; umožnila dosáhnout vzdělání mnohem více dětem. Jak jsem poznamenal ve své předešlé knize, žárovka zkrátila dobu, za kterou si lidé vydělali na hodinu umělého světla z průměrné mzdy, na méně než sekundu ve srovnání s minutami nutnými na pořízení hodiny světla z petrolejových lamp v jejich nejlepší době a s hodinami potřebnými na světlo z lojových svíček. Jistě, žárovku používali u výslechů, zůstaňme ale pozitivní a poděkujme Bohu za Thomase Edisona.
Co kdyby ale Edison zemřel na elektrický šok dříve, než by vymyslel žárovku? Šly by dějiny zcela jinou cestou? Jistěže ne. S nápadem na žárovku by přišel někdo jiný. A takoví prokazatelně byli. Tam, kde bydlím, obvykle za vynálezce inkandescenční žárovky označujeme vědeckého hrdinu Newcastlu Josepha Swana – a nemýlíme se. Swan představil svou verzi žárovky těsně před Edisonem a oba vynálezci pak spor o patent urovnali založením společného podniku.
V Rusku zase připisují vynález žárovky Alexandru Nikolajeviči Lodyginovi. Ve skutečnosti si zásluhu za vynález některé z verzí inkandescenční žárovky ještě před Edisonem mohlo připsat nejméně 23 lidí, konstatuje se v dějinách tohoto vynálezu, zpracovaných Robertem Friedelem, Paulem Israelem a Bernardem Finnem. Mnohým z nás to sice tak nepřipadá, jakmile se však elektřina stala něčím běžným, byl vynález žárovky naprosto neodvratný a v době, kdy nastal, prostě nastat musel. Edison byl z tohoto hlediska přes svou nedostižnost zcela postradatelný a zbytečný. Připomeňme také, že Elisha Gray a Alexander Graham Bell si registrovali patent na telefon tentýž den. I kdyby jednoho z nich na cestě do patentového úřadu ušlapal kůň, historie by se v podstatě odvíjela tak, jak ji známe.
Předložíme zde argumenty pro to, že vynález je evoluční fenomén. Ve školách mě učili, že velké technické vynálezy jsou dílem bezmála božských géniů, kteří zakopli o myšlenky, jež změnily svět. Parní stroj, žárovka, tryskový motor, atomová bomba a tranzistor – to vše vzniklo díky Stephensonovi, Edisonovi, Whittleovi, Oppenheimerovi a Shockleymu. To oni byli jejich tvůrci. Vynálezcům nejenže připisujeme zásluhy za měnění světa; udělujeme jim také ceny a patenty. Opravdu si to ale zaslouží? Jakkoli jsem vděčný Sergeji Brinovi za internetový vyhledávač, Stevu Jobsovi za můj Macbook a Brahmaguptovi (přes al-Chvárizmího a Fibonacciho) za nulu, doopravdy se domnívám, že kdyby se nenarodili, pak by dnes vyhledávač, uživatelsky vstřícný laptop a nula neexistovaly?
Stejně tak, jako žárovka „nazrála“ k vynalezení v roce 1870, tak i vyhledávač „nazrál“ kolem roku 1990. Než Google přišel v roce 1996 se svou verzí, existovala už celá řada vyhledávačů: Archie, Veronica, Excite, Infoseek, Altavista, Galaxy, Webcrawler, Yahoo, Lycos, Looksmart… a to byly jen ty nejvýznamnější. Žádný z nich zřejmě nebyl v té době tak dobrý jako Google, jistě by se ale zlepšovaly. Skutečnost je taková, že takřka všechny objevy a vynálezy napadají ve stejné době různé lidi, kteří pak vedou zuřivé spory a vzájemně se osočují z duševní krádeže. V raných dobách elektřiny si americký novinář Park Benjamin, autor knihy The Age of Electricity (Věk elektřiny), povšiml, že „v oboru elektřiny nevznikl žádný jakkoli významný vynález, aniž si uznání za jeho autorství nenárokovala více než jedna osoba“.
Je to úkaz tak běžný, že vypovídá něco důležitého o nevyhnutelnosti vynálezů. Jak dokládá digitální vizionář Kevin Kelly v knize What Technology Wants (Co technologie chce), víme o šesti vynálezcích teploměru, třech tvůrcích hypodermické jehly, čtyřech osobách, které si nárokují myšlenku očkování, čtyři se hlásí o objev desetinných zlomků, pět osob je na vynález telegrafu, čtyři na fotografii, tři na logaritmus, pět na parník, šest na elektrickou železnici. Jde buď o obří redundanci, nebo působivou shodu náhod. Skutečností však je, že vynálezy či objevy těchto věcí zhruba ve stejné době byly nevyhnutelné. Historie vynálezů, píše americký historik Alfred Kroeber, je „jeden nekonečný řetězec souběžných případů“.
Platí to nejen pro technologii, ale i pro vědu. Boylův zákon, jak se termodynamickému vztahu pro izotermický děj v ideálním plynu říká v anglicky mluvících zemích, je totéž, co Mariottův zákon ve frankofonní zóně. Isaaca Newtona se zmocnil záchvat vzteku, když Gottfried Leibniz oprávněně oznámil, že přišel na infinitezimální počet nezávisle na něm. Charles Darwin se přiměl konečně publikovat svou teorii, když zjistil, že Alfreda Marshalla napadla zcela stejná myšlenka poté, co si oba přečetli stejnou knihu (Malthusovu Esej o principech populace). Británie a Francie se ve 40. letech 19. století málem pustily do války, když spor mezi Johnem Adamsem a Urbainem Le Verrierem o autorství objevu planety Neptun přerostl na stránkách tisku v zuřivou roztržku: našli ji oba dva, aniž o sobě věděli. Tumor supresorový gen p53, jehož porucha je klíčovým faktorem ve zhoubnosti většiny typů rakovinných nádorů, byl objeven v roce 1979 nezávisle na sobě v celkem čtyřech různých laboratořích – v Londýně, Paříži, New Jersey a New Yorku.
Dokonce ani Einsteinovi se nevyhnula hrozba ztráty vyhlídek na dosažení výjimečného objevu. Myšlenky, které v roce 1905 skloubil do speciální teorie relativity, už tehdy začínali promýšlet někteří jiní, zejména Henri Poincaré a Hendrik Lorentz. Einsteinovy schopnosti to přitom nijak neumenšuje. Je zřejmé, že se k této teorii dostal rychleji a hlouběji než kdokoli jiný. Těžko si ale lze představit, že by relativita zůstala v první polovině 20. století nadlouho neobjevena, stejně jako je nemožné předpokládat, že by ve druhé polovině století nikdo neobjevil genetický kód. Objev dvojité šroubovice roku 1953 je ale dodnes poznamenán obviněními, podle nichž až příliš velké uznání získali první dva, kteří tuto molekulární strukturu objasnili, na úkor těch, kteří odvedli hromadu těžké práce, nezbytné k dosažení průlomu. Francis Crick jednou zauvažoval o Jamesi Watsonovi, s nímž dvojitou šroubovici objasnil: „Kdyby Jima zabil tenisový míček, jsem si vcelku jistý, že sám bych na tu strukturu nepřišel, ale kdo by na ni přišel?“ Byla tu dlouhá řada možných kandidátů: Maurice Wilkins, Rosalind Franklinová, Raymond Gosling, Linus Pauling, Sven Furberg a další. Dvoušroubovice a genetický kód by světu nezůstaly utajeny dlouho.
(pokračování: Kopírování není levné – hádky o patenty)
Tento text je úryvkem z knihy:
Matt Ridley: Evoluce všeho – Jak malé změny přetvářejí svět
Argo a Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
