Sciencemag.cz
Doporučujeme
Chtějí-li filmoví tvůrci vyvolat u diváků zhnusení, děs či hrůzu, není nic jednoduššího než detailní záběr na bělavé červy hemžící se v hnijícím mase. Tito odpudiví červi, kteří jsou ve skutečnosti larvami
much, však mohou být v mnoha ohledech užiteční, a to nejen jako nástraha na ryby.
Náhodné nákazy ran vojáků mušími larvami, živícími se odumřelou tkání, jsou známy již od pradávna a s různými odkazy na ně se můžeme setkat jak v současných filmech (například Gladiátor), tak i ve Starém zákoně, kde si Job stěžuje, že „svaly jsou prolezlé červy“. Antropologické výzkumy prokazují cílené použití muších larev k ošetřování hnisajících ran a k odstraňování mrtvé tkáně nejen v evropském starověku, ale třeba i u starých Mayů ve Střední Americe.
První moderní použití larev se datuje do doby občanské války ve Spojených státech amerických. Zákrok provedl lékař Konfederace John Zacharias. V Evropě pravděpodobně léčil larvami much hnisající rány vojáků Napoleonův válečný chirurg baron Dominique Jean Larrey.
Hlavní zásluhu na znovuzavedení léčby mušími larvami, tzv. larvální terapie, do lékařské praxe má bezpochyby William S. Baer (1872–1931), chirurg z Marylandu, který sloužil jako lékař v první světové válce. Při péči o vojáky, kteří někdy leželi zranění na bitevním poli i několik dní, si povšiml, že ačkoli byly jejich rány plné muších larev, zranění se velmi dobře hojila a po odstranění larev nalezl hojící se zdravou tkáň. Baer začal s larvami experimentovat a zavedl i jejich chov v laboratorních podmínkách, včetně sterilizace vajíček před jejich vylíhnutím a aplikací larev do rány. Léčba traumatických zranění pomocí muších larev se brzy dostala do povědomí lékařů a byla relativně hojně používána i v meziválečném období. Například jen v Severní Americe, domovině tohoto znovu objeveného léčebného postupu, se larvy používaly ve stovkách nemocnic.
S příchodem sulfonamidů ve 30. letech a s objevem penicilinu a dalších antibiotik ve 40. letech zájem o larvální terapii upadl a až na výjimky přestala být využívána. Zájem o ni neobnovila ani druhá světová válka. A tak se terapie larvami opět ocitla mezi historickými metodami a po dlouhou dobu byla zajímavá spíše svou bizarností než léčebným efektem.
V současné době opět, už poněkolikáté, dochází léčebný účinek muších larev uznání. Schopnosti larev živit se pouze mrtvou tkání se využívá k čištění nehojících se ran. Larvy odstraňují nekrotizující tkáň jemněji a precizněji než kterýkoli chirurg a dokonale kopírují hranici mezi živým a mrtvým prostředím. Právě pro tuto vlastnost se těmto larvám používaným v terapii někdy přezdívá „biologický nůž“. Bioknife je také název profesního uskupení propagujícího u nás tuto léčebnou metodu. Larvy navíc svým pohybem mohou stimulovat nově se hojící tkáň k růstu. Mechanický efekt pohybu larev se projevuje zvýšenou produkcí exsudátu odplavujícího bakterie i zvýšeným prokrvením hojící se tkáně. Přítomnost muších larev je rovněž provázena alkalizací rány, což obecně zlepšuje terapeutický efekt léčby.
Larvy navíc v ráně ničí i většinu bakterií, a to bez ohledu na jejich případnou odolnost k antibiotikům – proti larvám žádná rezistence nepomáhá. Muší larvy v místě svého působení vylučují i řadu antimikrobiálních látek, ať už původu bakteriálního (například rod Proteus), nebo vlastního. Příkladem je jeden z hmyzích obranných defensinů, který byl nedávno objeven českými vědci a pojmenován lucifensin, a to právě po mouše nejčastěji používané v larvální terapii – bzučivce zelené (Lucilia sericata).
Tím se dostáváme k výběru „správné“ mouchy pro larvální terapii. Mnoho druhů much se dokáže vyvíjet ve tkáních živých hostitelů. Tyto mouchy označujeme jako myiázní (též miózní) a termínem myiáza nazýváme onemocnění, při kterém larvy much parazitují v tělech obratlovců, včetně člověka. Slovo pochází z řeckého myia, což znamená moucha, a přípona iasis označuje nemoc.
Myiázní mouchy rozdělujeme z biologického hlediska na parazity obligátní, vyvíjející se výlučně v tkáních živého hostitele, a na parazity fakultativní, kteří se vyvíjejí převážně v odumřelých tkáních a živé tkáně využívají pouze příležitostně (fakultativně). Myiázy můžeme také klasifikovat podle místa výskytu na těle hostitele. Pro potřeby lékařské praxe rozlišujeme myiázy traumatické (larvy v ranách
různého původu), dermální nebo též furunkulózní (v podkoží), urogenitální (v močových a pohlavních cestách), nosohltanové (v nosních dutinách a nosohltanu), oftalmické (v očích), orální (v dutině ústní) a podobně. Nejdůležitějším hlediskem při výběru mušího kandidáta vhodného k léčebnému využití je splnění podmínky, že larvy myiázních much nikdy nenapadnou zdravou tkáň a budou se vždy živit jen tkání nekrotickou. To pochopitelně většina parazitických myiázních much již ze své definice nesplňuje. Bzučivka zelená je však výjimkou. Stojí tak trochu na hraně – je sice myiázní mouchou, ale zcela nesplňuje definici parazita. To nám však nemusí vůbec vadit, právě naopak. Právě díky těmto jejím vlastnostem jsme schopni využívat tento druh v larvální terapii.
Larvální terapie je alternativní léčebnou metodou zejména v případě, že selhala chirurgická a enzymatická léčba. Jako léčebná metoda byla v České republice schválena již roku 2003 a pojišťovnami je tato léčba proplácena od roku 2009. U nás se léčba mušími larvami nejčastěji využívá u bércových vředů, defektů spojených se syndromem diabetické nohy, u proleženin a popálenin. Muší larvy lze rovněž použít k vyčištění ran před transplantací kůže. V cizině se někdy používá larvální terapie (tzv. maggot therapy) i k léčbě špatně se hojících traumatických zranění. Nově se začíná experimentovat s využitím larev bzučivek i ve veterinární medicíně, zejména při léčbě traumatických zranění a chronických zánětů. Na zavádění nových postupů do lékařské i veterinární praxe se aktivně podílejí i čeští a slovenští vědci, lékaři a veterináři.
Larvální terapii nelze provádět bez spolehlivého zdroje sterilních muších larev. Donedávna se k nám larvy bzučivky zelené letecky dovážely z Anglie nebo Německa, v současné době je již produkuje jedna ostravská firma, a náklady na léčbu se tak částečně snížily. Obliba larvální terapie roste a s jejím užitím se můžeme setkat ve stále větším počtu lékařských zařízení. Tato léčba přináší řadu výhod, ale pacienti se jí často obávají. A tak kromě terapie samotné musí lékař překonat i pacientovy předsudky a psychické zábrany. Pacientova hrůzná představa, že v něm žijí červi, je často urputnější než nehojící se rána na jeho noze.
tento text je úryvek z knihy:
Jan Votýpka a kol.: O parazitech a lidech
Triton 2018
O knize na stránkách vydavatele
