Sciencemag.cz
Doporučujeme
Před 1500 lety švédský kmen opevnil své sídlo kamenným valem, který následně zapálil. Část kamení se roztavila a vytvořila mezi většími balvany skleněnou výplň. Nyní vzorky zkoumají vědci z Washington State University. Hledají odpovědi na to, zda by se podobným způsobem mohl likvidovat radioaktivní odpad.
Jedním z procesů, jak stabilizovat radioaktivní odpady, je vitrifikace, neboli fixace zalitím do skla. Běžně se tato metoda využívá při likvidaci nízko a středně aktivních odpadů, první vitrifikační závody vznikly již v 70. letech minulého století. K radioaktivnímu odpadu se přidají sklotvorné přísady (křemičité písky) a běžnou sklářskou technikou se při teplotách 1 200 -1 600 °C vytaví křemičitanové nebo borokřemičitanové sklo. Jeho vlastnosti – odolnost proti louhování vodou, materiálová pevnost, tepelná vodivost – z něj činí velmi zajímavý materiál i v oblasti ukládání vysoce radioaktivních odpadů. Ty ovšem bude nutné izolovat od životního prostředí nejméně sto tisíc let. Vědci proto potřebují získat znalosti o tom, jak se sklo v takových časových horizontech chová, jak degraduje, koroduje apod.
Zajímavý studijní materiál poskytla výzkumníkům z Washinton State University starodávná švédská pevnost Broborg. Před 1500 lety místní kmen opevnil své sídlo na vrcholku kopce pozoruhodnou technikou: lidé navršili ledovcové balvany, nahoru položili vrstvu černého amfibolitu a zasypali dřevěným uhlím, které následně zapálili. Žárem roztavený amfibolit (jen pro představu, bylo nutné dosáhnout teploty nad 1 100 °C a omezit přísun vzduchu) protekl spárami mezi balvany. Po vychladnutí se proměnil ve sklo, které zeď perfektně stmelilo. Pro vědce jsou vzorky z broborgské pevnosti nesmírně cenné: znají totiž přibližné datum jejich vzniku i přírodní podmínky, jimž byly vystaveny. Mohou tak zkoumat míru jejich poškození v konkrétním časovém rámci. Na základě získaných dat je pak možné modelovat chování skla i v delších časových úsecích.
Zdroj: Sciencedaily, Glassrevue, ČEZ
