Sciencemag.cz
Doporučujeme
Déšť na poušti Atacama byl devastační. Mikrobům na Marsu by voda možná vůbec nechyběla. Od toto se odvíjí opravdu kuriózní možnost.
Chilská poušť Atacama představuje jedno z nejsušších míst na Zemi. V jejím jádru podle našich dat za posledních 500 let nepršelo ani jednou, až teď. (Dá se to spojovat s klimatickými změnami apod., i jinde je jejich důsledkem zelenání pouští. Ovšem jeden liják za 500 let může být stejně tak dobře prostě náhoda.)
Studie vědců ze španělského Centra pro astrobiologii a dalších institucí publikovaná ve Scientific Reports ukázala, že místní mikroorganismy déšť nepocítily jako živou vodu. 85 % místních druhů bakterií prostě na první pohled zmizelo (asi ne natrvalo) v důsledku osmotického šoku. Tyto mikroorganismy fungují tak, že se pokoušejí získat i jen stopu vody z okolního prostředí. Jakmile vody bylo hodně, buňky se nasákly a praskaly.
Jak to souvisí s Marsem? V minulosti zde docházelo k obdobím se záplavami i s množstvím tekoucí vody na povrchu, což stejně tak nemuselo být pro (hypotetický) místní život přínosem. Místní bakterie by vůbec nemusely živořit a pouze čekat na vodu jako na smilování, ale naopak by pro ně tekoucí voda mohla být smrtící.
Podle jednoho scénáře vývoje klimatu na Marsu zde bylo dost vody v období Noachianu před cca 4 miliardami let, pak jí začalo ubývat. Dejme tomu, že tehdy existovaly nějaké bakterie a stihly se změně přizpůsobit. V období Hesperianu (3,5-3 miliardy let) pak na Marsu tekly obrovské řeky, ale už nešlo o prostředí stabilních jezer, spíše katastrofické události. Třeba se dosud existující marťanský život tehdy prostě utopil – je to samozřejmě scénář hypotetický a nepravděpodobný (protože vyžaduje současné splnění příliš mnoha podmínek), ale snad celkem zábavně bizarní.
Mars a poušť Atacama mají společná i velká ložiska dusičnanů, které se koncentrují zřejmě v důsledku občas tekoucí vody (rozpustí se a znovu vykrystalizují v nejnižších polohách, kde poslední kaluže vody vyschnou). Pozemské denitrifikační bakterie i archea dokáží přeměňovat dusičnany redukcí až na molekulární dusík, a získávat tak energii, třeba by se tak mohly přiživovat i mikroorganismy na Marsu (i když: denitrifikace, jak ji známe, probíhá ve vodném prostředí a bez kyslíku, na Marsu je vše naopak hodně oxidační…).
Zdroj: A. Azua-Bustos et al, Unprecedented rains decimate surface microbial communities in the hyperarid core of the Atacama Desert, Scientific Reports (2018). DOI: 10.1038/s41598-018-35051-w
via Phys.org a další
Poznámka PH: Snad ale voda nezatopila celý povrch Marsu, musela se by se trefit přesně tam, kde byl i život? Tím se to celé zdá být ještě méně pravděpodobné, i kdybychom připustili všechno ostatní včetně existence života na Marsu…
