Sciencemag.cz
Doporučujeme
Má se to projevovat tím, jak si jednotlivé páry „sednou“, tj. zda samička po kopulaci svého druha sežere. A jaký závěr si z toho nesežraný pavouk udělá pro příště.
Pavouky pokládáme za tvory, jejichž chování je geneticky prakticky naprogramováno a zbývá v něm málo místa pro zohlednění individuální zkušenosti a tedy vznik „osobnosti“ (v jiném smyslu než v tom, že různí jedinci se liší chováním prostě proto, že se liší v genech). George Uetz z University of Cincinnati, který pavouky, zejména pak vlčí pavouky (wolf spider), studuje celý život, nyní tvrdí opak.
Vlčích pavouků žije v USA přes 200 druhů. Netkají sítě, ale svou kořist pronásledují – štvou („jako vlci“). Studie byly provedeny s druhy Schizocosa ocreata, Schizocosa rovneri a Gladicosa bellamyi. I když jsou pavouci samotáři, přesto spolu komunikují pomocí chemických signálů. Samozřejmě došlo na populární zkoumání kanibalismu při námluvách; prý to není náhodné, ale některé páry si lépe sednou, načež nedojde k sežrání samce, a to ani při následujícím páření, nikdy (lze to zkoumat, protože třeba u Schizocosa ocreata samička sežere samce po kopulaci v průměru „jen“ v asi 10 % případů, čili existuje prostor pro opakování pokusu). Strategie různých pavouků i pavoučic se dost lišily – jak se k sobě přibližovali, jak různě mávali nohama apod. Možné je i to, že sameček dokázal z chemické signalizace poznat, zda samička už v minulosti někoho sežrala, eventuálně jak často to dělá. Navíc samci, co přežili, postupně získávali zkušenosti a své chování modifikovali. Při prvním páření se např. báli všichni (samice je větší), při dalším už určité chování samice pokládali za bezpečné. Ale různí samci své chování modifikovali různě.
Vše se provádělo v kontrolovaném laboratorním prostředí, na University of Cincinnati prý neustále chovají minimálně 1 800 pavouků. Navíc experimenty probíhaly i tak, že se pavoukům promítaly různé animace (poznámka PH: pokládají je za pavouka i bez doprovodné chemické signalizace, nebo se přidávaly i „feromony“?)
Mimochodem studie i ukázala, jak dochází ke vzniku dvou druhů nikoliv geografickou izolací, ale změnou chování. Už víceméně oddělené dva druhy vlčích pavouků se spolu prakticky nekříží, alespoň ve volné přírodě ne, protože mají rozdílné chování při námluvách – sameček se k samičce vždy přibližuje na jinou vzdálenost.
Zdroj: Phys.org
K tomu viz i starší (2015) tisková zpráva z Univerzity Palackého v Olomouci, kde se popisuje osobnost i u živočichů ze skupiny stejnonožců
Stínky mají individualitu
Malého suchozemského stejnonožce stínku obecnou, která žije na dvorcích nebo zahradách například ve vlhkém prostředí pod kameny či dřevem, známe zřejmě všichni. Doposud se ale nevědělo, že i tento drobný živočich s tvrdým krunýřem má svoji osobnost. Přišli na to vědci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kterým se tak jako prvním na světě povedlo doložit personalitu suchozemských stejnonožců. Studii otiskl časopis ZooKeys vydavatelství Pensoft a informace již stačila zaujmout mnohá zahraniční média včetně britského The Telegraphu.
„Stínky jsme vystavovali podnětům, které připomínaly manipulaci různými typy predátorů. Zjišťovali jsme, jak budou reagovat. Konkrétně nás zajímala reakce, kdy zvíře strne a předstírá mrtvého. V přírodě tato strategie zvířeti pomáhá vyhnout se predátorovi,“ přiblížil experimenty, kterých se zúčastnilo 150 stínek, vedoucí výzkumu Ivan Hadrián Tuf.
Malé tmavě šedé živočichy výzkumníci jemně pošťuchovali, mačkali pinzetou nebo je upouštěli z výšky deseti centimetrů. V průběhu tří týdnů sérii pokusů pětkrát zopakovali. Zjistili, že odezva živočicha závisí nejen na formě podnětu a jeho pořadí v sérii, ale i na tom, o jakého konkrétního jedince se jedná.
„Reakce jednotlivých stínek byla různá, po čase se dalo odhadovat, jak se která zachová. Jejich mentální schopnosti jsou mnohem zajímavější, než jsme si mysleli. U veřejnosti často panuje názor, že zvířata jen mechanicky reagují na nějaké podněty. Je proto zajímavé prokázat, že i jedinci mají své strategie. Také mezi stínkami se vyskytli odvážlivci i plaší jednotlivci,“ doplnil Tuf. Zda se „povaha“ těchto malých členovců mění v jednotlivých stádiích vývoje, zatím nejsou vědci schopni říci. Zkoumání dlouhodobé stability vzorců chování u suchozemských stejnonožců by mělo být předmětem dalších studií.
Sledování individuálních rysů v chování zvířat je v posledních desetiletích poměrně rozšířené. Většinou se ale pozornost zoologů upíná spíše k savcům či ptákům. Suchozemští stejnonožci se stali centrem jejich pozornosti v tomto ohledu poprvé.
Stínka obecná, mezi laickou veřejností často známá pod názvy „prasátko“ či „beruška“, je v tuzemsku nejběžnější suchozemský stejnonožec. Obývá sklepy, tmavší zákoutí v zahradách, schovává se pod dřevem a kameny. Má tmavší až tmavě šedou barvu, měří zhruba 1,5 centimetru. Tělo se skládá z článkovaného krunýře. V Česku žije hlavně ve městech. Přestože se stínky podobají hmyzu, ve skutečnosti patří ke korýšům. Živí se mrtvou organickou hmotou. Suchozemští stejnonožci jsou známí svojí schopností přizpůsobovat se okolním podmínkám.
