Sciencemag.cz
Doporučujeme
Sériová výroba plovoucích reaktorů, jakým je například ruský Akademik Lomonosov nebo koncept off shore reaktoru amerického MIT, by mohla výrazně navýšit počet států, které jadernou energii využívají. Plovoucí reaktory se hodí nejen pro zásobování odlehlých území, ale také státům s nedostatkem pitné vody. Mohou být rovněž řešením v oblastech ohrožených cunami.
Plovoucí jaderné elektrárny mají velký potenciál a nabízí řadu výhod. Hlavní z nich je nízká cena provozu ve srovnání se současnými dieselovými generátory. Alespoň to uvádí Peter Lang, předseda kanadské společnosti Dunedin, která se snaží vyvinout tento zdroj energie. Peter Lang o plovoucích elektrárnách mluví jako o čistém, bezpečném a přenosném zdroji energie, který bude mít dlouhý palivový cyklus.
Právě bezpečnost je klíčová. Například ruský plovoucí reaktor Akademik Lomonosov je navržen tak, aby ustál zemětřesení a síle 10 Richterovy škály, vlnu cunami, která by Lomonosova vrhla na pevninu, ale také pád desetitunového letadla. Palivový cyklus je také velkou výhodou. Lomonosov má 12letý palivový cyklus.
Plovoucí jaderné reaktory mohou být velkým přínosem především pro odlehlá území, ale také pro státy trpící nedostatkem vody. Využití by tak jistě našly například v Karibiku, Oceánií, nebo při pobřeží afrických ale i blízkovýchodních států. Zájem o toto řešení již projevilo 15 zemí, mezi které patří například Čína, Alžírsko, Malajsie, Indonésie a Argentina. Právě Malajsie nebo třeba Alžírsko jsou státy, které v současnosti jaderný program nemají.
Vývoj v oblasti plovoucích jaderných elektráren
V současnosti je nejblíže uvedení do provozu plovoucí jaderný reaktor v Rusku. Akademik Lomonosov, jak zní jeho oficiální název, by měl být dokončen na podzim 2016. Tento 140 metrů dlouhý, 30 metrů široký a 10 metrů vysoký ponton může být vybaven dvěma jadernými reaktory KLT-40C o celkovém výkonu 70 MW elektřiny, nebo 300 MW tepla ze dvou parou poháněných turbín. Zajímavostí je, že tato „loď“ se není schopna pohybovat samostatně. Posádka Lomonosova bude čítat 70 lidí. Energie a teplo se bude vyrábět na moři a bude transportováno na pevninu. Odhadovaná životnost elektrárny je 40 let. Dle místopředsedy ruské vlády Dimitrije Rugina může být tento nukleární reaktor připojen k jakékoliv pevninské infrastruktuře a může výrazně pomoci k průzkumům Arktidy.
Elektrárna může být upravena jako desalinizační zařízení, které je schopné vyprodukovat 240 000 kubických litrů pitné vody denně. Což je s průměrnou spotřebou zhruba 100 litrů na osobu na den v České republice dostatek vody pro větší vesnici. Tento plovoucí jaderný reaktor tak může být velmi zajímavou alternativou k budování pobřežních desalinizačních zařízení a může být lákavý i pro ostrovní státy.
Velký zájem, ale také konkurence
Rusko ale není jediné, kdo vyvíjí plovoucí jaderné reaktory. Již v minulém roce představili vědci z Massachusettského technologického institutu (MIT) vlastní koncept, který odolá i cunami. Americký reaktor, který je umístěn na platformách, je však více podobný ropné plošině, než lodi. Může mít variabilní výkon od 50MW až po 1000MW a bude pevně ukotven k mořskému dnu v hloubce 100 metrů.
Koncept plovoucích jaderných elektráren ale není nijak nový. První takový reaktor spatřil světlo světa již v padesátých letech, tedy v době, kdy poprvé vyplula americká jaderná ponorka USS Nautilus. V letech 1968 až 1976 byl podroben koncept plovoucích jaderných elektráren dalšímu testu v ostrém provozu. V té době totiž dodával energii Panamskému průplavu malý jaderný reaktor z lodi Sturgis, který sem byl v době nedostatku elektřiny dodán z USA.
