(c) Graphicstock

Proč je v tropech více jazyků?

Mezi evolucí sekvencí DNA a evolucí psaného a mluveného jazyka je takřka dokonalá paralela. Obojí se skládá z lineárních „digitálních“ kódů. Obojí se vyvíjí selektivním mechanismem přežití sekvencí generovaných alespoň zčásti náhodnými změnami. Obojí je kombinační systém schopný vytvářet v podstatě
nekonečnou rozmanitost z malého počtu samostatných prvků. Jazyky mutují, rozvětvují se, vyvíjejí se modifikacemi z předešlých verzí a propojují se do baletu nikým neplánované krásy. Přesto je konečným výsledkem tohoto vývoje jasná struktura a pravidla syntaxe a gramatiky tak přísná a metodická, jak si jen dokážeme představit. „Utváření rozličných jazyků a jednotlivých živočišných druhů, stejně jako důkazy jejich postupného vývoje jsou obdivuhodně analogické,“ napsal Darwin v díle O původu člověka.

Existence jasné struktury nás svádí, abychom o jazyku uvažovali jako o fenoménu vytvořeném záměrně a podle předem daných pravidel. Právě tak se také po celé generace cizím jazykům vyučuje ve školách. Latinu a řečtinu jsem se ve škole učil tak, jako by šlo o kriket nebo šachy: se slovesy, podstatnými
jmény a plurály můžeš udělat tohle, už ne ale tamto. Se střelcem se táhne jen po úhlopříčce, pálkař boduje, když nadhozený míček zasáhne jeho tělo, a některá slovesa se pojí se 4. pádem. Po osmi letech této látky založené na pravidlech, která do mě vtloukali nejlepší učitelé země a věnovali tomu více hodin týdně než jakémukoli jinému předmětu, jsem měl do zvládnutí těchto jazyků stále daleko – a jakmile jsem výuku latiny a řečtiny ukončil, rychle jsem zapomněl i to málo, co jsem se naučil.

Vyučování jazyků metodou shora dolů – od pravidel po mluvu – prostě nefunguje; je to jako učit se teoreticky jezdit na kole a nikdy si na něj nesednout. Přesto se dvouleté dítě naučí samo jakémukoli rodnému jazyku, který má zhruba tolik pravidel a předpisů jako latina, a dokonce lépe, než by je tomu někdo naučil. Dospívající člověk pochytí cizí jazyk, zvyky a ostatní věci, když se do toho prostě ponoří. Cvičit se v gramatice (podle mého názoru) ke zvládnutí jiného jazyka nijak zvlášť nepomůže, a možná že vůbec ne.
Bije to do očí už léta: jediným způsobem, jak se naučit jazyku, je zdola nahoru. Jazyk je nejdokonalejším příkladem spontánně organizovaného fenoménu. Nejenže se vyvíjí sám od sebe a slova mění své významy i přes brblání jazykových strážců přímo před našima očima, ale navíc se mu nevyučuje, nýbrž se ho prostě učíme. Zvyk normativně předepisovat podobu jazyka nás nutí znepokojeně se pozastavovat nad úpadkem jazykové úrovně, mizením interpunkce a degradací slovní zásoby, to je ale všechno nesmysl. Jazyk je na pravidlech založen zcela stejně i ve svých nejnovějších hovorových podobách a je stejně propracovaný jako v dobách starověkého Říma. Jeho pravidla ale byla a jsou, tehdy i dnes, vytvářena
zdola, nikoli shora.

V evoluci jazyků se pravidelně vyskytují jevy, které mají dokonalý smysl, nevzešly ale z jednání žádných komisí ani z doporučení expertů. Kupříkladu často používaná slova bývají krátká, a pokud se některá slova začnou vyskytovat v jazyce častěji, mají tendenci se zkracovat: musíme-li některé výrazy říkat častěji, zkracujeme si je. Je to správné – zmenšuje to plýtvání dechem, časem i papírem. A je to zcela přirozený, spontánní jev, který si většinou ani neuvědomujeme.
Běžná slova se mění jen velmi pomalu, kdežto zřídka používané výrazy mohou měnit význam, výslovnost a pravopis docela rychle. To má opět zřejmý smysl – kdyby měl všudypřítomný člen „the“ náhle znamenat něco jiného, byl by to pro uživatele angličtiny z celého světa ohromný problém, zatímco změna významu slova „prevaricate“ (dříve to znamenalo „lhát“, „vykrucovat se“, dnes to v Británii získává význam „odkládat věci na později“) nebyla nijak zásadní a došlo k ní vcelku rychle. Toto pravidlo si nikdo nevymyslel; je produktem evoluce. Jazyky vykazují i další rysy evolučních systémů. Britský evoluční biolog Mark Pagel například ukázal, že živočišné a rostlinné druhy jsou v tropech rozmanitější, zatímco v oblastech pólů je druhová diverzita podstatně nižší. Mnohé druhy žijící v okolí pólů mívají velký rozsah výskytu a v podstatě pokrývají celý ekosystém Arktidy nebo Antarktidy, zatímco řada druhů tropických pralesů se nachází třeba jen v jednom malém areálu – v jednom údolí, na horském hřebeni nebo na ostrově. Prales na Nové Guineji je domovem milionů různých druhů s malými areály, kdežto aljašská tundra zná pouhých několik druhů s velkými oblastmi rozšíření. To platí o rostlinách, hmyzu, ptácích, savcích i houbách. V ekologii je to něco na způsob železného pravidla: kolem rovníku najdeme více druhů s malými rozsahy výskytu, blízko pólů je méně druhů s velkými areály.

A zde se setkáváme s úchvatnou paralelou: totéž platí i o jazycích. Původní jazyky na Aljašce spočítáme na prstech jedné ruky. Na Nové Guineji se naopak mluví doslova tisíci jazyky, z nichž některé jsou omezeny na několik údolí a od jazyků vedlejších údolí se odlišují stejně jako angličtina od francouzštiny. I takto vysokou hustotu jazyků překonává situace na vulkanickém ostrově Gaua v melanéském souostroví Vanuatu, kde najdeme pět původních jazyků, jimiž přitom mluví jen něco přes 2 000 obyvatel, a ostrov sám má v průměru pouhých 21 kilometrů. V zalesněných a horských oblastech tropů vládne extrémně vysoká jazyková rozmanitost.
Jeden z Pagelových grafů ukazuje, že pokles jazykové rozmanitosti s rostoucí zeměpisnou šířkou se takřka shoduje se snižující se druhovou diverzitou od rovníku k pólům. V současnosti nemá žádný z těchto trendů uspokojivé vysvětlení.
Vysoká rozmanitost druhů v tropických pralesech nějakým způsobem souvisí s většími objemy energie, která těmito ekosystémy proudí v podobě vysoké dostupnosti tepla, světla a vody. Může mít rovněž něco společného s velkým množstvím parazitů. Tropické organismy jsou terčem ustavičného náporu parazitů, a čím je druh početnější, tím spíše se stává jejich cílem, takže vzácnost je zde výhodou. Může to také odrážet nižší míru vymírání druhů v mírnějších klimatických pásmech. Co se týče jazyků, v oblastech vystavených mimořádné sezonní variabilitě musí potřeba sezonní migrace nutně vést k homogenizaci jazyků; naproti tomu v tropických oblastech se populace mohou dělit do menších skupin a každá může přežít bez každoročních přesunů. Ať je ale vysvětlení jakékoli, celý tento fenomén příhodně ilustruje automatický vývoj jazyků. Jde bezpochyby o lidské výtvory, které však nejsou předem nijak zamýšleny.

Pagel navíc studiem historie jazyků zjistil, že jakmile se nový jazyk oddělí od svého jazykového předka, mění se zpočátku velmi rychle. Totéž podle všeho platí i o biologických druzích. Když dojde k izolaci geografické podskupiny určitého druhu, nastává u ní zprvu rapidní vývoj, takže evoluce prostřednictvím přirozeného výběru proběhne ve výrazných vlnách; je to jev, jemuž se říká přerušovaná rovnováha. Je zde opět velmi nápadná obdoba mezi evolucí jazyků a vývojem druhů.

 

Tento text je úryvkem z knihy:
Matt Ridley: Evoluce všeho – Jak malé změny přetvářejí svět
Argo a Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
obalka_knihy

Fyzika bez času

Čas si nesmíme představovat jako nějaké obrovské kosmické hodiny odměřující existenci celého vesmíru. Už více …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close