Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když jsem si sedl před svého prvního vlka, napadlo mě: „Babičko, proč máš všechno tak veliké?“
Pokud hodláte žít ve smečce šelem, je určitě důležité předvídat, co by ostatní členové smečky mohli udělat v příštím okamžiku. Gesta jsou druhem sociální informace, která nám pomáhá odhadnout možné další kroky kolegů. Směr, kterým se díváte, může predikovat, kam vzápětí půjdete. To, kam ukazujete, může určit předmět, který vás zajímá. Znalost toho, co někdo druhý v příštím okamžiku udělá, nám pomáhá přizpůsobit naše vlastní chování. Mají-li vlci stejné dovednosti jako psi, mohlo by jim to pomáhat například při lovu.
Pro šelmu by bylo užitečné pomocí sociálních signálů předvídat nejen chování kolegů, ale také kořisti. Jaký udělá další krok? Spatříte-li jelena hledět doleva, můžete zamířit tím směrem a dostat se tam dřív než on. Psi by mohli být neobvykle nadaní ve čtení lidských gest, protože pocházejí ze skupiny masožravců, kteří se živí (doslova) chápáním sociálních informací ostatních druhů. Podle naší hypotézy „smečkového předka“ by tedy měli být vlci, coby přímí předkové psů, stejně dovední v chápání lidských komunikačních gest jako psi.
Mike věděl, že najít ty správné vlky pro potřebné pokusy asi nebude snadné. Vlci z přírody si na lidi dávají velký pozor. Dokonce i vlci narození v zajetí jsou v přítomnosti lidí nervozní. Předešlé práce srovnávající schopnost učení u psů a vlků ukázaly, že výsledky hodně závisí na způsoby výchovy vlků. Vlci vychovávaní svou matkou měli horší výsledky než psi, zatímco vlci vychovávaní člověkem někdy ve stejném testování schopností se učit psy předčili.
V Německu jsme už dříve vyzkoušeli pár vlků vychovaných matkou. U našeho testu propadli. Je ale pravděpodobné, že by nezvládli žádný náš test, protože prostě neměli o interakci s námi zájem. Věděli jsme, že pokud hodláme srovnávat kognici vlků a psů, musíme najít vlky, kteří vyrůstali s lidmi podobně jako psi.
Proslídil jsem internet a šťastnou náhodou narazil na perfektní smečku. Vlk Hollow pocházel od hasiče jménem Paul Soffron, který v roce 1988 dostal pět vlčat. V Ipswitch v Massachusetts založil vlčí rezervaci; prováděl osvětu a přesvědčoval veřejnost o mnoha důvodech, proč vlky milovat.
Ve chvíli, kdy jsem dorazil, měl Paul třináct vlků a jeho vzdělávací centrum navštívilo ročně třicet tisíc návštěvníků. Byl ale už upoutaný na lůžko a postižen Alzheimerovou nemocí. Jeho paní, Joni, provozovala podnik místo něj a našim výzkumem byla nadšena. Poznal jsem zde také Christinu Williamsonovou, mladou bioložku s jahodovo-blonďatými vlasy a modrýma očima. Malá a štíhlá Christina nebyla typem, o kterém byste předpokládali, že pracuje s vlčí smečkou. Ve skutečnosti ale mnohé vlky vychovala od štěňat a znala i historii výchovy ostatních. Byla, jak to jen šlo, členem smečky, i když s ní přímo nežila.
Místní vlci byli kontaktu s lidmi vystaveni v nezvyklé míře. 54 A co bylo nejdůležitější, prvních pět týdnů po narození žili bez matek, vychováváni lidmi. Pak byli začleněni do smečky, přičemž Christina s nimi pobývala téměř denně. S úžasem jsem sledoval, když Christina vešla do ohrady a několik vlků oddělila od zbytku smečky, aby si mohli zahrát naši hru s gesty. Protože já sám jsem skupinu vlků vychovávat nehodlal (pro byt v Bostonu se mi to nezdálo být úplně ideální), tahle situace byla víc, než v co jsem předtím vůbec doufal.
Pamatuji se, že když jsem si sedl před svého prvního vlka, abych Christině ukázal fungování testu, napadlo mě: „Babičko, proč máš všechno tak veliké?“ Byl jsem překvapen, jak opatrně se vlci přibližovali. Ačkoliv denně vídali jako součást vzdělávacího programu tucty nových lidí, viditelně mne odhadovali. Teprve když jsem vytáhl jejich oblíbenou pochoutku – kostičky sýra – jejich chování se změnilo. Najednou jsem měl před sebou dva vlky, i když jsem chtěl jen jednoho. Dřív než Christina stihla říct Zůstaň!, zkusil jsem každému vlkovi dát kousek sýra. Zablýskly se zuby, jeden vlk chňapl čelistí po čenichu druhého a ten vyjekl. Nepředcházelo žádné varovné vrčení, rovnou došlo na kousnutí plnou silou. Tak tohle tedy určitě nebyli psi!
Když jsem ukázal Christině metodu testování, požádal jsem ji, ať to sama zkusí. Vlci k ní hned přišli, nechali se od ní přes plot drbat a vrtěli ocasy. Bylo jasné, že většinu pokusů provede Christina.
Jakmile jsme získali výsledky, udiveně jsem zavrtěl hlavou. Opravdu jsem si myslel, že si vlci povedou stejně jako psi, možná lépe. Teorie smečkového předka přece dávala smysl. Místo toho ale vlci dopadli jako šimpanzi. I když jim Christina předvedla tři různé typy gest, aby jim ukázala na hrnek, který skrýval potravu, vlci volili náhodně. 55 Devítitýdenní štěňata psů, která jsem testoval, ukázala při chápání lidských gest lepší schopnosti než vlci.56
V té době mnoho lidí kognici vlků nezkoumalo, tak jsme se obávali, že výsledek o ničem nevypovídá, protože vlci jsou prostě špatní ve všech testech zadaných člověkem. Ale když s nimi Christina hrála jinou hru, kdy vlci si měli zapamatovat, ve které z jejích rukou je jídlo, neudělali chybu téměř nikdy. Jejich neúspěch při použití gest nebyl způsoben jejich nezájmem o hry s jídlem ani úzkostí z lidí.57
Výzkumníci následně vychovávali vlky za jediným účelem: umožnit, aby se jejich sociální dovednosti daly co nejlépe srovnávat s psími. Vystavili zvířata ještě většímu kontaktu s lidmi, než se stalo u vlků, které jsem testoval já, ale stejně dosáhli víceméně jen srovnatelných výsledků. Ani čtyři měsíce staří a značně socializovaní vlci nedokázali použít gest svého pečovatele, který je od mala vychovával. Když byli vlci testováni jako dospělí, potřebovali na rozdíl od spontánního výkonu štěňat dostat explicitní trénink, až pak byli srovnatelně úspěšní.58 Stejně jako šimpanzi se i socializovaní a cvičení vlci dokáží naučit používat lidská komunikační gesta, ale bez tréninku tuto svoji schopnost spontánně nedemonstrují.59
József Topál z Maďarské akademie věd zjistil jiným experimentem, že závislost psů na našich sociálních informacích činí psy podobnější lidským dětem než vlkům.60
Pokus probíhal následovně. Psi pozorovali experimentátora, jak schovává hračku do jednoho ze dvou míst, a snadno ji našli. Ve druhém kole experimentátor hračku schoval na jedno místo a poté ji před zraky psů přemístil na druhé. Stejně jako děti, i psi pak nesprávně prohledávali původní první místo, ačkoliv viděli, jak experimentátor hračku přemísťuje. Když se ale ukrytí provedlo pomocí průhledné struny namísto toho, aby s hračkou přímo manipuloval člověk, psi ani děti už chybu neudělali. Omyl je způsoben sociálním kontextem nikoliv nedostatkem paměti.
Je zajímavé, že vlci vychovávaní člověkem se popsané chyby dětí a psů nedopouštějí. Při takto zadaném hledání hračky jsou téměř dokonalí, dokonce i když s ní člověk pohybuje. Topál a kolegové došli k závěru, který podporuje teorii, že u psů se vyvinula mimořádná vnímavost na lidské sociální informace, což je činí podobné malým dětem. Také to ukazuje, jak příliš velké spoléhání na člověka může v některých situacích psa zmást. 61 Vlci mají svůj vlastní druh inteligence.
Tento text je úryvkem z knihy
Brian Hare, Vanessa Woodsová: Geniální psi – Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte
Dokořán 2016
O knize na stránkách vydavatele
