Sciencemag.cz
Doporučujeme
Hvězdy vyhasnou, hmota se od sebe vzdálí, protože antigravitace roztrhá i atomy. Vesmír skončí ve stadiu tepelné smrti nepřátelské životu a možná v této situaci setrvá už navždy. Tak to alespoň vypadá podle v současnosti převládajícího kosmologického modelu.
I v tomto pustém a prázdném vesmíru bude ovšem stále existovat fluktuace vakua, a tímto způsobem budou vznikat nejenom páry částic typu elektron a pozitron, ale i složitější objekty – a to čistě náhodou a díky statistice, však bude k dispozici (předpokládejme) nekonečný čas i nekonečný prostor. Všechno, co v principu bude moci vzniknout, tak vznikne „z ničeho“, dokonce možná i nekonečněkrát. A to včetně entit nadaných vědomím a inteligencí – tzv. Boltzmannových mozků pojmenovaných podle Ludwiga Boltzmanna, který jako první přišel s pojmem entropie. Koncept Boltzmannových mozků ovšem získal na popularitě až se současnou kosmologií a jejími představami o multiverzu nebo právě s nekonečným časem a pustým rozpínajícím se vesmírem.
Bolztmannův mozek je solipsistický, může si ale myslet cokoliv – dokonce i totéž, co my sami. Pokud bude Boltzmannových mozků nekonečně (nebo alespoň velmi mnoho), pak se nabízí otázka, zda Boltzmannovým mozkem nejsme i my sami. Naopak, jak se zdá, mozky „biologické“ mohou vznikat jenom ve velmi krátkém období vývoje vesmíru, kdy je možná biologická evoluce. (Takže „biologických“ vědomí/inteligencí je konečné množství, alespoň v naší pozorovatelné realitě, „bublině“ omezené rychlostí světla).
Statistika tedy (zdánlivě?) praví, že jsme Boltzmannovým mozkem, který si všechno jen představuje – včetně toho, že je mozkem biologickým a produktem příslušné evoluce. Jak vidno, existuje zde značná podobnost se simulačním argumentem. Ten v krátkosti praví: Existovala-li původně nějaká jediná fyzikální realita a v ní se začaly spouštět simulace a v těchto simulacích další simulace, bylo by vskutku krajně nepravděpodobné, abychom nebyli simulací i my sami (zde se simulací obvykle nemyslí individuální vědomí, ale spíše pozorovatelná fyzikální realita jako celek).
Řada fyziků se pokusila argument s Boltzmannovými mozky vyvrátit. Činí tak Lee Smolin v knize Znovuzrozený čas (Argo a Dokořán 2015), nyní se podívejme, jak se s problém zkouší vypořádat Max Tegmark v knize Náš matematický vesmír. Boltzmannův mozek nemusí mít žádnou „okolní fyzikální realitu“ (i když sám není nehmotný) a může existovat jediný okamžik – i se vzpomínkami, které ale ničemu neodpovídají a mohou být náhodné. Na Boltzmannův mozek, tvrdí Smolin i Tegmark, tedy solipsistické vědomí, máme kolem sebe až příliš mnoho složitých objektů, které nejsou námi. Když provedeme introspekci našeho vědomí, měli bychom, jsa Bolztmannovými mozky, také nacházet čím dál více nekonzistencí; např. naše vzpomínky a znalosti neodpovídají žádné reálné minulosti ani konkrétní realitě, mohou být náhodné a plné šumu, ba je to naopak mnohem pravděpodobnější. Navíc jako Boltzmannovy mozky bychom během tohoto přemítání téměř jistě ztratili kontinuitu a opět rychle zanikli (tak jako bývají „zahlazeny“ i fluktuace vakua) a vrátili se do stavu tepelné smrti.
Zdroj: Max Tegmark: Our Mathematical Universe, Aleen Lay, 2014 a další
Poznámky PH:
Osobně mě výše uvedené argumenty ani trochu nepřesvědčují. Vycházejí totiž z předpokladu: „Víme, že nejsme Bolztamnnův mozek, teď to jen dokázat.“
– Dejme i tomu, že nám naše vědomí dává konzistentní obraz světa. (Opravdu dává? A nakonec je to nějaký argument, když často „řád“, jak lze někdy exaktně doložit, bývá občas jen naší iluzí danou potřebou si okolní chaos nějak uspořádat?) Dejme tomu, že bychom tedy museli být krajně netypickými (nepravděpodobnými) Bolztamnnovými mozky. Jenže pokud je Bolztamnnových mozků (nekonečněkrát) více než těch vzniklých evolucí, dostáváme se ke srovnávání různých nekonečně malých pravděpodobností, o čemž lze těžko co říct.
– Podobně jako u simulačního argumentu si nemůžeme být ani jisti, zda premisy v základu nejsou vadné (zda bude vývoj vesmíru vypadat tak, jak předpokládáme; zda kvantovými fluktuacemi opravdu mohou vznikat objekty uvedeného typu…).
– Ze solipsismu obecně nic nevyplývá, není jak testovat. Otázka tedy zní i tak, zda je koncept Bolzmannových mozků stejně jako simulační argument nějak „zajímavý“ ve smyslu, že by umožňoval další vědecké zkoumání.
– Výše zmínění Smolin ani Tegmark rozhodně nepředstavují současný kosmologický mainstream a argumentaci Boltzmannovými mozky využívají dokonce k tomu, aby ukázali, že standardní současná kosmologie by měla být nějak chybná nebo neúplná (protože z ní má vyplývat, že Boltmannovými mozky jsme, oni však podle svého přesvědčení dokázali, že nejme, a tudíž…). Jak se na Boltzmannovy mozky dívají třeba zastánci superstrun? Co si o tom myslí Stephen Hawking?
Chyba v úvaze, Pavle. Porovnávání malých pravděpodobností by nastalo, kdyby bylo zřejmé, že žijeme ve vesmíru plném Boltzmannových mozků, a ptali jsme, jestli i my jsme jedním z nich. Smolin a Tegmark nejspíš řeší otázku, jestli Boltzmannovy mozky fakt existují, případně jestli převažují nad mozky vzniklými životem. Kdyby existovaly a převažovaly, tak my bychom byli netypičtí (ať už tím, že kolem sebe máme konzistentní svět, nebo tím, že si to aspoň myslíme).
Boltzmannovy mozky je teoretický model. Autoři výše uvedení, jak tomu rozumím, předpokládají, že standardní kosmologie předpokládá (:-)), že Boltzmannových mozků musí být nekonečněkrát víc než „evolučně vzniklých“ vědomí. Co k tomu dalšího říct? Boltzmannův mozek si může myslet cokoliv. „Normální“ pohled na věc vede k závěru, že my ale žijeme v éře evolučně vzniklých vědomí a jimi také jsme, přičemž Boltzmannovy mozky kolem sebe nevidíme, protože jich je hrozně málo, nepočítáme-li nekonečný prostor a čas. (Ano, tedy žijeme ve speciální době, popíráme koperníkovský princip.) Oba autoři kupodivu existenci Boltzmannových mozků snad výslovně nepopírají. Jenže co z toho vyvozovat dál… prostě bych to viděl jako „zajímavá idea, ale než někdo přijde s nějakým novým pohledem, neni jak argumentovat“.