Sciencemag.cz
Doporučujeme
Riziko, které nám hrozilo, byl život: věčný život. Hrozba pokračování visela od počátku nad každým, kdo náhodou začal. Krusta, jež kryje Zemi, je kapalná: jedna krůpěj z mnohých houstne, roste, pozvolna vstřebává substance, které jsou kolem, je to krůpěj-ostrov, rosolovitá krůpěj, která se smršťuje a roztahuje, při každém tepu zabírá více prostoru, je to krůpěj-pevnina, která šíří své výběžky do oceánů, sráží póly, spájí na rovníku zelený sopel svých okrajů, a nezastaví-li se včas, pohltí celý glóbus. Žít bude jen krůpěj, jen ona, navždy, uniformní a nepřetržitá v čase i v prostoru, sliznatá sféra se Zemí jako jádrem, kaše, která obsahuje materiál pro životy nás všech, neboť všichni jsme uzavřeni v té krůpěji, jež nás nikdy nenechá se narodit nebo zemřít, a život tak bude její a nikoho druhého.
Naštěstí se roztříští. Každý fragment je řetězec molekul rozložených v jistém pořadí, a protože má určitý řád, stačí, když se kolébá mezi neuspořádanou substancí, a hle! Kolem ní se vytvářejí další řetězce molekul, které se staví do řady stejným způsobem. Každý řetězec šíří řád kolem sebe čili mnohokrát opakuje sám sebe a kopie se pak také opakují, vždy v oné geometrické dispozici. Roztok naprosto stejných živých krystalů pokrývá tvář Země, v každém okamžiku se rodí a umírá, aniž si toho všimne, žije přetržitý a věčný a stále týž život v roztříštěném čase a prostoru. Jakákoli jiná forma je navěky vyloučena; včetně té naší.
A to dokud materiál nezbytný k opakování nenaznačí, že dochází, a každý řetězec molekul si proto začíná vytvářet kolem sebe cosi jako zásobu substancí a uchovávat ji v jakémsi balíčku, v němž je všechno, čeho je zapotřebí. Tato buňka roste; roste až do jistého bodu; rozděluje se vedví; dvě buňky se rozdělují ve čtyři, v osm, v šestnáct; zmnožené buňky místo aby vlály každá po svém, se navážou jedna na druhou jako kolonie nebo útesy nebo polypi. Svět se pokryje lesem mořských hub; každá houba znásobí své buňky v síť plností a prázden, a ta popustí svá očka a vlní se v mořských proudech. Každá buňka žije za sebe a všechny dohromady žijí soubor svých životů. Za zimního mrazu se tkáně houby trhají, ale novější buňky zůstávají a znovu se dělí: zjara je tu stejná houba. Nyní chybí málo a hra je dohrána: svět bude patřit konečnému počtu věčných hub; moře bude vypito jejich póry, poplyne v jejich hustých chodbičkách. Budou žít ony, navždy, nikoli my, kteří zbytečně čekáme na chvíli, kdy nás porodí.
Ale v nestvůrných shlucích na mořských dnech, ve slizkých polích hub vyrážejících z měkké kůry souší, jež se vynořily, ne všechny buňky stále ještě rostou jedna na druhé: čas od času se jeden jejich roj oddělí, vlaje, poletuje, buňky spočinou o něco dále, znovu se začínají dělit, opakují onu houbu nebo polypa, z nichž vzešly. Čas se nyní vrací v cyklech: střídají se stále stejné fáze. Houboviště trochu rozptyluje ve větru své výtrusy, trochu roste jako pomíjivé podhoubí, a to až do dozrání dalších výtrusů, které jako takové zemřou při svém otevření. Započalo se velké dělení uvnitř živých bytostí: houby, které neznají smrt, trvají den a během jediného dne se znovu rodí, ale mezi částí, která předává příkazy k reprodukci, a částí, která je vykonává, se rozevřela nepřeklenutelná různorodost.
Nyní vzplál boj mezi těmi, kdo tu jsou a chtěli by být věční, a námi, kteří tu nejsme a chtěli bychom tu být, alespoň na chvíli.
V obavách, že náhodná chyba otevře cestu rozmanitosti, ti, kdo tu jsou, navyšují kontrolní opatření: jestliže příkazy k reprodukci plynou z konfrontace dvou odlišných a totožných vzkazů, chyby pře-nosu jsou snáze eliminovány. Tak se střída fází komplikuje: z větévek polypa přisátého na mořské dno se oddělují průhledné medúzy, které se kolébají v mělké vodě; započínají se lásky mezi medúzami, pomíjivá hra a luxus kontinuity, skrze nějž se polypi potvrdí jako věční. Na souších, jež se vynořily, rozevírají rostlinní netvoři vějíře listí, rozkládají mechové koberce, klenou větvoví, na němž pučí hermafroditní květy; takto doufají ponechat smrti jen malou a skrytou část sebe samých. Ale hra překřížených vzkazů nyní zaplavila svět: to tady vznikne průrva, kudy zástupy nás, kdo nejsme, vstoupí jako povodeň.
Moře se pokrylo pohupujícími se vajíčky; jedna vlna je nadnáší a mísí je s obláčky semene. Každá plovoucí bytost, která vyklouzne z oplodněného vajíčka, opakuje ne jednu, ale dvě bytosti, které tu plavaly před ní; nebude to jedna či druhá z těch dvou, ale ještě někdo jiný, někdo třetí; to jest, první dva poprvé zemřou a třetí se poprvé narodil.
Neviditelnou rozlohou buněk-programů, kde se uvnitř druhu tvoří a rozkládají všechny kombinace, dosud proudí původní nepřetržitost; ale interval mezi jednou a druhou kombinací je nyní zaujímán jedinci, kteří jsou smrtelní, pohlavně rozlišení a různí.
Rizikům života beze smrti jsme se vyhnuli – říkají – navždy. Ne že by se z bahna vroucích močálů už nemohl znovu vynořit chuchvalec neděleného života, ale protože jsme teď kolem dokola my – především ti z nás, kdo fungují jako mikroorganismy a bakterie –, vždy připravení vrhnout se na něj a sežrat ho. Ne že by řetězce virů nepokračovaly v sebereprodukci podle svého krystalicky přesného řádu, ale protože se to může dít jen uvnitř našich těl a tkání, těl a tkání nás složitějších zvířat a rostlin, což znamená, že svět věčných byl zahrnut do světa pomíjivých a jejich imunita před smrtí teď slouží k tomu, aby nám garantovala náš smrtelný úděl.
Tento text je úryvkem z knihy (i z příslušné „povídky“)
Italo Calvino: T nula
Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele
Z anotace
V povídkách souboru T nula Italo Calvino rozvíjí tematiku i formální strategie iniciované Kosmickými groteskami a dokládá, že experimentální verva ho rozhodně neopustila. Calvino vždy přikládal velkou váhu dialogu literatury a vědy a byl přesvědčen, že právě vědecké hypotézy mohou spisovatele nejkratší cestou přivést k tomu, o čem by měl mluvit: k rozhovoru s univerzem.
Kniha podle meho nazoru rozhodne stoji za pozornost. Mohla by se radit mezi scifi nebo mezi pop-science, kde se formou beletrie ilustruje nejaka vedecka teorie, ale to neni presne. (Ostatne kdyby platila druha moznost, tak by slo o vec dost zastaralou, protoze od 60. let se planetologie, evolucni biologie a genetika jisteze poradne posunuly.) Spise jde o jakousi umelou mytologii inspirovanou vedou. Jak muze bunka prozivat mitozu a jak meiozu? Cast povidek pak patri mezi formalni hricky, rekneme matematicko-kombinatoricke (Calvino se kamaradil s lidmi ze skupiny Oulipo). Kazdeho to ovsem bavit nebude, neni to zrovna cetba do tramvaje. (Take jsem mel misty pocit, ze je to prece jen „prebujele“, mohlo by se seskrtat, autor az prilis ukazuje, jak je chytry a kolik zna cizich slov… Ale celkove urcite hodnotim kladne.)