Sciencemag.cz
Doporučujeme
Čínští chemici experimentovali od 9. století se střelným prachem nižšího stupně, a vytvářeli ohňostroje a zápalné bomby. Ve 12. a 13. nějaký dnes již anonymní kutil přišel na to, že když se přidá ledek, vznikne skutečný střelný prach. Místo hoření tato směs totiž při zapálení explodovala. A když byla nacpána do dostatečně silné komory, dokázala vystřelit kouli nebo šíp z trubky dost rychle na to, aby náboj byl s to někoho zabít.
Skutečná palná zbraň byla poprvé spatřena v nečekaném prostředí buddhistické svatyně kousek od Čchung-čchingu, nejrychleji rostoucího čínského města. Někdy kolem roku 1150 věřící vyzdobili tuto svatyni tím způsobem, že do zdí jeskyně vytesali postavy. Všechno to byly velmi konvenční výjevy, které zachycovaly řady démonů na okraji mraků. Rovněž v konvenčním duchu dal sochař několika démonům do rukou zbraně. Jeden má v ruce luk, jiný sekeru, ještě jiný halapartnu a čtyři třímají v rukou meče. Ale jeden drží něco, co jednoznačně vypadá jako primitivní kanon, který za exploze kouře a plamenů ze sebe plive ven malou dělovou kouli.
Toto sochařské dílo je předmětem sporů. Podle některých historiků dokazuje, že čínské armády 12. století užívaly palné zbraně. Podle jiných tyto zbraně existovaly, ale byly tak vzácné, že sochař nikdy žádnou neviděl (upozorňují také, že kdyby člověk držel malý kovový kanon způsobem, jakým to dělá vytesaný démon, servalo by mu to kůži z dlaní). Ještě jiní historikové se domnívají, že démon ve skutečnosti drží hudební nástroj a že palné zbraně nebyly v té době ještě vynalezeny.
Ať už se přikloníme ke kterémukoli názoru, nikdo nemůže popřít, že palné zbraně se už využívaly zhruba o století později. Archeologové totiž jednu takovou našli – prostou, třicet centimetrů dlouhou bronzovou trubku, která byla pohřbena v zemi kousek od bojiště v Mandžusku nejpozději v roce 1288. Palná zbraň z roku 1288 byla patrně nevyzpytatelná a velmi těžko se nabíjela. Brzy se ale začaly používat její větší a lepší verze. Obzvláště oblíbené byly v jižní Číně, kde většina údolí řeky Jang-c’-ťiang vedla ve 30. letech 14. století otevřenou vzpouru proti mongolským vládcům země. Inovace přicházely rychle a v hojném počtu. Během deseti či dvaceti let se povstalci naučili, jak co nejlépe využívat těchto moderních zbraní. První trik spočíval v tom, že je bylo třeba používat ve velkém počtu (do roku 1350 vzbouřenecký stát Wu vyrobil stovky litinových děl, z nichž desítky se dochovaly); druhý v taktice kombinování zbraní. V předvečer rozhodující bitvy proti Mongolům, která se odehrála v roce 1363 na jezeře Pcho-jang-chu, vůdce vzbouřenců Ču Jüan-čang vysvětloval svým kapitánům správné postupy takto: „Když se přiblížíte k nepřátelským lodím, palte nejprve z palných zbraní, pak střílejte z luků a kuší, a když se dostanete na jejich lodě, útočte zbraněmi pro boj muže proti muži.“ Jeho muži udělali, jak jim nařídil, a o pět let později se jejich vůdce stal prvním císařem dynastie Ming.
Lidé, proti kterým byly nové zbraně namířeny, tyto zbraně obvykle napodobovali a palné zbraně nebyly v tomto směru výjimkou. V roce 1356 měli palné zbraně ve svých pevnostech Korejci. Další století trvalo, než palné zbraně překonaly Himálaj a dostaly se do Indie. Určitě ale byly užívány při obléhání Mandalgarhu v roce 1456. V roce 1500 se bronzová děla odlévala v Barmě a Siamu a s určitým zpožděním (způsobeným možná snahou korejských činitelů uchovat si palné zbraně jen pro sebe) přejali v roce 1542 tyto zbraně i Japonci.
Nejpřekvapivějším z příběhů je však rychlý úspěch palných zbraní ve vzdálené Evropě. V roce 1326 – necelých čtyřicet let po prvním jednoznačném exempláři čínské palné zbraně a třicet let před prvním jednoznačným exemplářem korejským – dva úředníci ve Florencii, osm tisíc kilometrů na západ, dostali příkaz opatřit palné zbraně a munici k nim. V příštím roce už ilustrátor z Oxfordu namaloval pro jeden rukopis obrázek malého děla. Žádný vynález se nešířil tak rychle.
Pro rychlé šíření zbraní byla klíčová oblast nabídky. Poté co mongolští chánové ve 13. století brutálním způsobem ovládli stepi, ustavili zde cosi jako Pax Mongolica, čehož obchodníci využívali k transportování zboží z jednoho konce Eurasie na druhý. Marco Polo byl jen nejslavnějším z těchto obchodníků. Tím, že tito lidé přepravovali zboží (především hedvábí) a myšlenky (zejména křesťanství), spojovali Východ se Západem; tím, že přenášeli také mikroby (černou smrt), způsobovali všude katastrofu. Ale ze všech požehnání a prokletí, jež přepravovali, nebylo žádné tak důležité jako právě palné zbraně.
Významná byla také oblast poptávky. Evropané byli z palných zbraní nadšenější než kdokoli jiný na světě. Okamžitě přišli na způsoby, jak jich užívat, a pustili se do jejich zdokonalování. V roce 1331, jen pár let po první zmínce o palných zbraních ve Florencii, již Italové užívali děla při obléháních. V roce 1372 děla skutečně prolomila městské hradby ve Francii. Probíhalo něco pozoruhodného. Proces inovace palných zbraní ve východní Asii po roce 1350 zpomalil, ale v Evropě ještě zrychlil. Jak narůstala poptávka, Evropané vynalézali nové způsoby dobývání ledku a do druhého desetiletí 15. století snížili jeho cenu na polovinu. Kovovýrobci na to zareagovali tím, že vyráběli větší a levnější děla z kovaného železa, jež užívala více prachu a mohla střílet těžší dělové koule. V sedmi letech po bitvě u Agincourtu demonstrovali angličtí dělostřelci význam těžkého dělostřelectva tak, že rozstříleli kamenné hrady v Normandii na štěrk.
Ian Morris: K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace
Argo a Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
