Sciencemag.cz
Doporučujeme
Díky chytrému inovativnímu plánu budou moci vědecké přístroje Voyageru 2 zůstat zapnuté o pár let déle, než se dříve očekávalo. Vědci se tak dočkají ještě více cenných měření z mezihvězdného prostředí. Voyager 2 je už skutečným dědečkem – do kosmického prostoru byla tato sonda vypuštěna v roce 1977 a za tu dobu se dostala do vzdálenosti přibližně 20 miliard kilometrů. Momentálně se tedy pohybuje v mezihvězdném prostředí, které studuje pomocí pěti vědeckých přístrojů. Aby tyto přístroje mohly fungovat i nadále navzdory slábnoucímu zdroji elektrické energie, začala stárnoucí sonda využívat maličký zásobník energie ze záložního balíčku, který je součástí palubních bezpečnostních systémů. Tato změna umožní oddálit vypínání vědeckých přístrojů až k rou 2026, přičemž původně se tento krok zvažoval už na letošní rok.
Voyager 2 i jeho dvojče Voyager 1 jsou jediné sondy, které kdy pracovaly mimo tzv. heliosféru, ochrannou bublinu částic a magnetického pole, které vytváří Slunce. Obě sondy nyní pomáhají vědcům hledat odpovědi na otázky spojené s tvarem heliosféry a její role v ochraně Země před energetickými částicemi a dalším zářením z mezihvězdného prostoru. „Vědecká data, která sondy Voyager přináší, jsou tím cennější, čím dále od Slunce jsou. Zcela jistě proto máme zájem na udržení jejich vědeckých přístrojů v chodu jak dlouho to jen půjde,“ říká Linda Spilker, vědkyně z Jet Propulsion Laboratory zapojená do programu sond Voyager.
Obě sesterské sondy čerpají elektrickou energii z radioizotopových termoelektrických generátorů, které převádí teplo z přirozeně se rozpadajícího plutonia na elektřinu. Nepřetržitý proces rozpadu radioaktivního materiálu znamená, že každým rokem tento zdroj vyrobí o trochu méně elektrické energie. Až doposud tento nezadržitelný pokles neměl vliv na vědecká měření, ovšem v zájmu kompenzace této ztráty byli inženýři nuceni vypnout ohřívače a další systémy, které nejsou nezbytné k provozu sond. Nyní však již byly tyto relativně mírné možnosti u Voyageru 2 vyčerpány a dalším bodem na pořadníku bylo vypnutí jednoho z pěti palubních vědeckých přístrojů. Sesterský Voyager 1 má v provozu o jeden vědecký přístroj méně, jelikož jeden jeho aparát selhal už na začátku dlouhé mise. Diskuse, zda přikročit k vypnutí nějakého vědeckého přístroje, tedy u Voyageru 1 zatím nejsou potřeba a na pořadu dne se objeví až někdy v příštím roce.
Ve snaze najít řešení, které by se vyhnulo nutnosti vypnout jeden z vědeckých přístrojů Voyageru 2, se pozemní tým podrobně zaměřil na bezpečnostní mechanismus, který byl navržen, aby vědecké přístroje ochránil při náhlém výrazném výkyvu elektrického napětí. Jelikož takový výkyv by mohl poškodit přístroje, dostaly sondy Voyager regulátor napětí, který by v případě takové události aktivoval záložní okruh. Tento okruh má přístup k malému množství energie z radioizotopového zdroje, které se „nechává stranou“ právě pro tyto nenadálé případy. Namísto toho, aby byla energie uložena do zálohy, bude ji nyní sonda používat k udržení vědeckých přístrojů v chodu.
Je to samozřejmě riziko, protože napětí na sondě už nebude přísně regulováno. Na druhou stranu po více než 45 letech letu zůstávají elektrické systémy obou sond relativně stabilní, což snižuje potřebu této bezpečnostní pojistky na minimum. Tým inženýrů je také schopen sledovat napětí a v případě jeho přílišného kolísání může zasáhnout. Pokud se nový přístup osvědčí u sondy Voyager 2, může jej tým zavést také u sondy Voyager 1. „Proměnlivé napětí představuje pro přístroje riziko, ale shodli jsme se, že jde o malé riziko, které naopak přináší velkou výhodu v podobě udržení vědeckých přístrojů v chodu po delší dobu,“ uvedla Suzanne Dodd, projektová manažerka misí Voyager z JPL a dodává: „Už několik týdnů sondu sledujeme a zdá se, že nový postup funguje.“
Na závěr článku se sluší připomenout, že sondy Voyager (vyslané za účelem průzkumu Jupiteru a Saturnu) měly původně fungovat pouze po dobu čtyř let! NASA však prodloužila jejich mise, takže Voyager 2 mohl navštívit Uran a Neptun, což z něj dělá jedinou sondu, která kolem těchto obřích světů proletěla. V roce 1990 NASA celou misi prodloužila ještě jednou, tentokrát bylo cílem dostat fungující sondy mimo heliosféru. Voyager 1 této mety dosáhl v roce 2012, zatímco Voyager 2, který cestuje pomaleji a odlišným směrem se dočkal v roce 2018.
Přeloženo z: https://www.nasa.gov/
autor: Dušan Majer
Převzato z Kosmonautix.cz, upraveno
20 miliard kilomentrů je cca 0.0021 světelných let za 46let. Jde to pomalu 🙂
Možnost zasáhnou v případě problémů je podle mě dost omezená. Když se na té sondě něco stane, tak ten tým inženýrů se to dozví až za 18 hodin, a i kdyby našli řešení okamžitě, tak na sondu jejich instrukce dorazí za dalších 18 hodin. Po 36 hodinách přepětí už tam možná nebude mít co ty instrukce přijmout.
Je to strašne pomalé…za 10 tisíc rokov sa dostane na úroveň Alfa Centauri…smiešne 4 svetelné roky!
Kua, kde máme normálny pohon aspoň 0,5c ??!!