Sciencemag.cz
Doporučujeme
Hlavní diskuse o tom, jak programy, počítače, roboti a androidi získají v rámci právních systémů nějaký statut odlišný od „věci“, nás teprve čeká.
Ryan Abbott, profesor práva z University of Surrey School of Law, nyní v Boston College Law Review přišel s dílčím názorem, jak by se podle něj mohla změnit současná právní situace ve vztahu k AI i dalším pokročilým umělým systémům. Systémy umělé inteligence by si podle něj mohly podávat patenty, respektive nárokovat i další duševní vlastnictví – a to namísto jejich provozovatelů.
Abott to ovšem podle The Register nemyslí tak, že by se umělá inteligence v tuto chvíli měla stát subjektem práva (nebo jak to říct), ale že když prostě něco naklikáte v expertním systému a ten vyhodí jakousi inženýrskou optimalizaci problému, patent by neměl náležet vám, ale tvůrci onoho softwaru. Podle jeho názoru by to mohlo podpořit původní vývojáře „kreativních“ systémů. Abbott tvrdí, že mu v tom vůbec nejde o metafyziku, zda je software opravdu inteligentní nebo má vědomí. Chce primárně podpořit tvůrce AI, nikoliv nějak motivovat samotnou umělou inteligenci.
Diskutabilní je už základní premisa, tj. úpravy právních norem, „aby se něco podpořilo“. Otázkou zůstává také dopad i praktická realizace příslušného návrhu. Jak se zdá, i tak pokročilý systém, jako je IBM Watson, se na trhu prosazuje pouze omezeně. Pokud by vše vytvořené pomocí Watsona z hlediska další ochrany duševního vlastnictví náleželo IBM, opravdu by to zákazníky pobízelo k dalším investicím? A pokud by uživatelé systému nebyli sami motivováni nějak si chránit své duševní vlastnictví (=nějak vydělávat na tom, co mohou nárokovat jako své duševní vlastnictví), obtěžovali by se vůbec o výsledcích svých implementací systémů AI něco publikovat? Dosáhlo by tedy Abbottem navrhované opatření zamýšleného efektu?
Na základě dosavadních historických zkušeností pak je vůbec otázkou, zda právo či politika může novým technologiím nějak pomáhat (i když určitě může působit opačně), zda adekvátní nejsou spíše až dodatečně reakce. Abbott ale tvrdí, že mu jde právě o tuto dodatečnou reakci. Již asi 20 let jsou podle něj počítače inovativní, skládají hudbu i vymýšlí nový design. Proč by pak měl zisk (nebo alespoň veškerý zisk) z patentu měl mít ten, kdo software zrovna aktuálně používá?
K tomu Abbott přikládá druhou možnost: tam, kde se na objevu podílela spíše kreativita programu než člověka, by se patentovat nedalo nic. Mimochodem je přitom skeptický k samotným vyhlídkám na nějakou právní subjektivitu umělých systémů v nejbližší době, takže, jak se zdá, de facto doporučuje přechodné období řešit i různými dočasnými (nesystematickými?) úpravami právního systému.
