Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ve většině případů neexistuje faktický rozdíl mezi aktivní eutanazií, pasivní eutanazii a asistovaným suicidiem.
Bioetika je obor, který se začal rozvíjet na začátku 70. let 20. století. Zabývá se etickými problémy v medicíně. Jedná se o kombinaci medicíny, etiky, práva a psychologie.
Existuje pluralita přístupů a názorových proudů. V ideálním případě bioetik nedává rady, spíše ukazuje panorama možností. Na dotyčném (např. rodičích, kteří uvažují o interrupci, protože plod je defektní) je, aby se rozhodl sám.
Diskuse o etických problémech eutanazie, popř. ukončení života jsou již vyčerpány. Vše bylo již mnohokrát řečeno. Stojí se za to zabývat pouze třemi věcmi:
a) zkušenostmi s eutanazií v zemích, kde je povolena,
b) pokroky v paliativní péči, především pak těch, které se týkají možností eliminace bolesti,
c) za jakých okolností je rozumné ukončit těhotenství. (Zde diskuse pokračuje, protože dochází k zdokonalování prenatální diagnostiky a zároveň terapeutických metod.)
V některých zemích je legalizována/dekriminalizována pasivní eutanazie, ale již ne aktivní, popř. asistované suicidium. Jinde je povolena asistované suicidium, ale již ne aktivní eutanazie – jinde je to zase naopak.
Na tomto místě je vhodné říci, že ve většině případů neexistuje faktický rozdíl mezi aktivní eutanazií, pasivní eutanazii a asistovaným suicidiem. Je to pouze hra se slovy. Ve všech případech je cílem rychle ukončit utrpení pacienta a ve všech případech mu k tomu lékař pomůže. Lékař ví, že výsledkem jeho jednání bude smrt pacienta. Dokonce se dá říci, že aktivní eutanazie je lepší způsob ukončení života, protože je rychlejší a méně bolestivá než pasivní eutanazie. Aktivní usmrcení (killing by commision) je pro pacienta z mnoha důvodů lidštější než ponechání zemřít (killing by omission / letting die).
Pokud by tedy bylo více zásadovosti a méně pokrytectví, měly by být povoleny buď všechny tři způsoby ukončení života, nebo žádný.
Každý organismus je vytvořen tak, aby vyhledával slast a vyhýbal se bolesti. Hodnota každé události je určena počtem hedonů (jednotka slasti) a dolorů (jednotka bolesti), popř. jejich poměrem.
…
Obecně se dá říci, že pokud dolory převládnou nad hedony v kritickém poměru a není reálná naděje na změnu, nastal čas na úvahy o konci života. Jedná se o zcela jasné, sekularizované a sčítatelné novověké pojmy dobra a zla, se kterým nemusí každý souhlasit z důvodů jisté „plochosti“ a kupeckosti tohoto přístupu. Zároveň je zřejmé, že hodnocení snesitelnosti, popř. nesnesitelnosti je velmi individuální.
To, že mnozí lidé lpí na životě i v situaci, kdy dolory jasně dominují a není reálná vyhlídka na cokoli jiného, se dá kromě čistě biologického instinktu a strachu z neznámého vysvětlit jejich osobnostní nezralostí – nenasyceností, resp. nenasytitelností, tedy psychologií one more cup of coffee – tedy ještě jednu večeři s přáteli, ještě jedny vánoce. Na tomto místě stojí za zamyšlení výrok Immanuela Kanta: „Nejvíce se bojí smrti ti, jejichž život má nejmenší cenu.“
Tento text je úryvkem z knihy
(jedná se o verzi před závěrečnou korekturou)
Petr Bakalář: Morana. Příručka pro trpící.
Pražský skeptik 2019
Kosmas.cz
Viz také: Umírání jako věda
