Sciencemag.cz
Doporučujeme
A co by se s nimi také mělo dělat jiného, mohl by se člověk divit. Potíž spočívá v tom, že podle řady archeologů byl bronzový meč spíše symbol určitého postavení než zbraň. (PH: Přiznám, že osobně tomuhle způsobu uvažování zrovna nakloněn nejsem. Takový iPhone je jistě také symbol statusu, ale to neznamená, že by se jím netelefonovalo. Pochopitelné by mi přišlo, že nefunkční makety mečů by se dělaly leda tak na periferii nebo využívaly jako hrobová výbava – v dávných hrobech se skutečně někdy nachází třeba keramika pro praktické používání nevhodná – slabé stěny apod. Kdyby šlo jen o věc pro prestiž/parádu, stačily by bronzové šperky.).
Nicméně tvrzení o bronzovém meči jako věci ceremoniálního typu mělo mít faktickou oporu v tom, že podle některých názorů byly tyto předměty ve skutečnosti křehké, jeden dva údery a ostří by se zlomilo nebo ztupilo a nic by nepřeseklo. Pro boj by prý byly nevhodné. (O železných mečích už nikdo nic takového netvrdil.)
Tým z Newcastle University a dalších institucí (Leicester University, Durham University, British Museum a Great North Museum v Hancocku) nyní prozkoumal stopy na zbraních z doby bronzové a výsledkem je, že se zbraněmi se opravdu bojovalo. S replikami zbraní pak experimentátoři zkoušeli i různě napodobovat souboje a tvrdí, že zvládnout zbraň bylo poměrně obtížné a vyžadovalo dost tréninku. (Poznámka: I když to může platit pro každou zbraň, sekeru či nůž lze sice na někoho prostě „vzít“ bez nějakého předchozího výcviku, ale proti stejně vyzbrojenému školenému profesionálovi pak bude člověk bez šance?) K boji si experimentátoři vzali i bronzové štíty a kopí a různě vyztužené oděvy a pak zkoumali, jaká poškození zbraní přitom vzniknou. Z doby bronzové se nám ovšem nedochoval žádný výukový manuál, takže samotné způsoby úderů a dalších prvků boje bylo nutné vyčíst ze středověké příručky, samozřejmě určené už pro zbraně železné.
Vědci pak porovnávali opotřebení a poškození (celkem až 2 500 „značek“) na 110 mečích z Británie a Itálie ze střední a mladší doby bronzové s výsledky svých experimentů. Našli řadu stop po bojovém použití včetně boje meče proti meči (šerm, respektive poškození zbraně vzniklá kontaktem s protivníkovým ostřím, kontakt typu blade-to-blade; znalci šermu prominou případné chyby v termonologii). Známky („značky“) po bojích jsou pro meče ze stejné doby a místa obdobné; z této „konzistence materiálních důkazů“ se právě vyvozuje, že lidé se trénovali podle určitého vzoru, naopak každý začátečník by bojoval jinak. Tyto styly se ovšem různě měnily v čase a prostoru, konec konců se měnil i samotný meč.
Bronze Age Swordsmanship: New Insights from Experiments and Wear Analysis. Journal of Archaeological Method and Theory (2020). DOI: 10.1007/s10816-020-09451-0
https://link.springer.com/article/10.1007/s10816-020-09451-0
Zdroj: Newcastle University/Phys.org
Poznámka: Mimochodem, nejstarší meče známe z Malé Asie, z obrobí ještě před vlastní dobou bronzovou; vyráběny byly kolem r. 3000 př. n. l. ze slitiny mědi a arzénu (i když v Mezopotámii je použití pravého bronzu zřejmě už staršího data).
