Procesy formování zřejmě probíhají u hmotných hvězd stejně jako u těch drobných.
Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT a zařízení MUSE zachycuje zářící mlhovinu s mnoha mladými hvězdami nacházející se ve Velkém Magellanově oblaku – blízké sousední galaxii. Schopnosti přístroje MUSE a relativně malé množství prachu v této oblasti vědcům pomohly získat unikátní detailní záběry centra mlhoviny ve viditelném světle.
Malá oblast v nedaleké sousední galaxii – Velkém Magellanově oblaku ( Large Magellanic Cloud, LMC) – hraje na snímku, který astronomové pořídili pomocí dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) a přístroje MUSE ( Multi Unit Spectroscopic Explorer), doslova všemi barvami. Objekt je známý pod katalogovým označením LHA 120-N 180B (zkráceně též N180 B) a jedná se o takzvanou H II oblast (H II region) mlhovinu, ve které se rychle utvářejí nové hvězdy.
Velký Magellanův oblak je satelitem naší Galaxie a je pozorovatelný téměř výhradně z jižní polokoule. Nachází se jen 160 tisíc světelných let daleko, takže z hlediska astronomického výzkumu leží takřka na dosah. Kromě toho, že je blízko, natáčí k nám tato galaxie své jediné spirální rameno takřka čelem, můžeme tedy detailně zkoumat různá její zákoutí, jako je například oblast N180 B.
H II oblasti jsou oblaky ionizovaného mezihvězdného vodíku, útvary, které bývají označovány jako ‚hvězdné porodnice‘. Mladé hmotné hvězdy jsou zodpovědné za ionizaci okolního plynu a dávají tak vzniknout tomuto působivému pohledu. Podivný tvar mlhoviny N180 B je důsledkem vývoje jedné obří bubliny ionizovaného vodíku a čtyř menších v blízkém okolí.
Hluboko v nitru oblaku se vědcům podařilo objevit jet plynu tryskající z jedné velmi mladé hvězdy (young stellar object), která svojí hmotností 12krát převyšuje Slunce. Útvar s označením Herbig–Haro 1177 (zkráceně HH 1177) si můžete detailně prohlédnout na druhém snímku. Jedná se o vůbec první pozorování takového jetu mimo naši Galaxii ve viditelném světle. Tyto struktury jsou totiž našemu zraku většinou skryty za závojem prachu v jejich okolí. Ale prostředí ve Velkém Magellanově oblaku, kde je prachu relativně málo, umožnilo tento konkrétní jet ve viditelném světle zaznamenat. Při své délce asi 33 světelných let se jedná o jeden z nejdelších útvarů svého druhu, jaký jsme dosud objevili.
Útvar HH 1177 vypovídá velmi mnoho o raných fázích vývoje hvězd. Jet je precizně kolimován – na své pouti vesmírem se rozšiřuje jen málo. Tyto útvary jsou vývojově spojeny s akrečními disky (accretion discs) kolem mladých hvězd a mohou přinést důležité informace o způsobech, jakými získávají hmotu. Astronomové zjistili, že hvězdy o nízké i vysoké hmotnosti produkují jety velmi podobným mechanismem, což naznačuje, že procesy formování probíhají u hmotných hvězd stejně, jako u těch drobných.
Přístroj MUSE prošel nedávno významným vylepšením, aby bylo možné ho používat ve spojení s novým systémem adaptivní optiky AOF ( Adaptive Optics Facility). První světlo celým zařízením prošlo v roce 2017 (viz eso1724). Adaptivní optika umožňuje dalekohledům kompenzovat rozmazání obrazu hvězd způsobené chvěním atmosféry. Díky ní se mihotavé hvězdy v optickém systému zobrazí jako body a je tak možné získat snímky s mnohem vyšším rozlišením. Instalací módu s úzkým zorným (Narrow Field Mode) polem získal MUSE schopnosti srovnatelné s kosmickým teleskopem HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope) a nabízí nyní možnost zkoumat vesmír ještě detailněji než dřív.
Převzato ze stránek Hvězdárny Valašské Meziříčí
Tisková zpráva Evropské jižní observatoře 2019/3