Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis rukopisu Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain
Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain

Byl sv. Václav vůbec historickou postavou?

Z německých pramenů víme, že už v r. 922 podnikl do Čech válečnou výpravu bavorský vévoda Arnulf, že v r. 929 přitáhl král Jindřich I. s velikým vojskem až k Praze, že Ota I. válčil proti Boleslavovi v letech 936–950, že v r. 955 vypravil Boleslav do Němec pomocný sbor proti Maďarům – ani Kosmas, ani legendisté nedovedou uvést svoje vypravování v souvislost s těmito velikými událostmi. Co se u nich odehrává v Čechách mezi Václavem a Boleslavem, nemá kontaktu s proudem skutečných dějin. Na tom nic nemění Gumpoldovo neurčité datování „za panování blahé paměti nejjasnějšího krále Jindřicha“ nebo „pod zářící mocí nejjasnějšího krále Otona“ a Kristiánova pozdní kombinace, spojující Václava „vytrvalým přátelstvím“ s králem Jindřichem: tyto zcela vnější zmínky jen ještě podtrhávají fakt, že není vnitřního, organického, politického sepětí mezi tím, co Kosmas a legendy vypravují o době Václavově a mezi historií.

„Kosmas zajisté (kromě dvou časových dat) neví z historie Boleslavovy ničeho“, konstatoval prof. Pekař;6 a co my o ní víme odjinud, neosvětluje ani v nejmenším to hlavní: boleslavskou bratrovraždu a její pozadí. Zde jsme odkázáni jen a jen na legendy – naše kritické dějepisectví se domnívá, že to koneckonců stačí.
Jistě, stačilo by to aspoň k jakýmsi dohadům, aspoň k jakémusi tušení, jak o něm mluvil prof. Novotný,7 kdyby svatováclavské legendy byly opravdu tím, zač jsou obecně pokládány: za pramen, skrývající pod slupkou mnoha vybájených momentů přece v podstatě nepochybné historické jádro. Musím stále znova zdůrazňovat, že toto obecné hodnocení legend je v rozporu se skutečností; není prostě pravda, že by všechny, že by právě nejstarší legendy byly vyrostly kolem skutečných událostí; jsou právě v případech nejuctívanějších světců křesťanského starověku a raného středověku jen přepisem pohanských mýtů, a to často i tam, kde jsou amalgámovány s postavami zcela nepochybně historickými. Několik Widukindových slov o zavraždění Václava Boleslavem, stojících v problematické souvislosti, prozrazuje svou charakteristikou svatého knížete původ z legendární tradice; a jinak prostě není nikde nic, co by nás už a priori opravňovalo vidět ve vypravování václavských legend aspoň zkreslený ohlas skutečných událostí. Možná, že tyto legendy vskutku mají jakési historické jádro; možná však, že jejich jediným skutečným jádrem je mýtus: chcete hádat? chcete věřit? chcete prostě setrvat v stářím posvěceném přesvědčení?
Škoda – ale snad se přec někdo odhodlá vydat se na cestu, kde se nic nepředpokládá a nic netuší, nýbrž kde se namáhavě hledá pravda.

Není právě lehké nastoupit tuto cestu; duchovní inercie, zvaná někdy tradicí, zavaluje k ní přístup. V takových situacích bývá snazší dokázat než přesvědčit.
Kdo je dnes ve Švýcarsku vskutku přesvědčen o tom, že národní hrdina Tell je jen hrdinou z pohádky, který ve skutečnosti nikdy neexistoval? A přece historická kritika už dávno dokázala, že pověst o něm je jen pozdním přepisem dánské báje o zázračném střelci Tokovi z kroniky Saxa Grammatica, který v ní zpracoval starobylý motiv germánské mytologie.8 Jak se často stává i jinde, tak se patrně i v případě sv. Václava zabarikádují obránci tradičních názorů v pozici, pokládané za nedobytnou i pro nejsmělejší kritiku: proč by nebyl mohl existovat někdy v 10. století zbožný kníže, zavražděný svým vládychtivým bratrem a oslavený pak v legendách, které jeho prostý osud zanesly přívalem nepravděpodobných, neuvěřitelných, zázračných výmyslů? Jistě, takový kníže mohl existovat – je třeba si však uvědomit, že v této možnosti není ani stínu důkazu skutečné existence: „mohl být“ přece neznamená „byl“. Mohl být kdysi výtečný lukostřelec, který nesmekl před Gesslerovým kloboukem a postavil se v čelo švýcarského boje za svobodu; přesto ve skutečnosti nikdy nikdo takový nežil, Vilém Tell je od a do zet fiktivní postavou, hrdinou z pohádek a mýtů.

Dosud ještě nikomu nenapadlo pochybovat o jeho historické existenci; vskutku to nikomu ani nemohlo napadnout, pokud se o všech legendách předpokládalo, že vlastně „musí“ mít jakési dějinné jádro, kolem něhož teprve mohl během doby narůst legendární přínos, čili pokud se v legendách viděl pramen, jehož údaje je vždycky možno redukovat na skutečnost. Kromě toho se historická existence Boleslava I. zdála být zárukou historické existence jeho bratra. Jakmile se však pochopí, že pod slupkou tak mnohé křesťanské legendy se skrývá původní pohanský bůh a že mnohá historická postava se dostala do mýtu jen jako Pilát do kréda, totiž euhémerizačním amalgámem, pak se pochyby nezastaví ani před sv. Václavem.

Vnuk české Démétér a syn české Persefony, vynikající v moudrosti a zpěvu, nastoupil na trůn jako ještě příliš útlý hošík 14. února, v den, kdy si ptáci i lidé vybírají své družky, kdy skřivánci a sněženky ohlašují příchod ještě příliš útlého předjaří, jež musí vytrpět mnoho příkoří od svých zlých zimních protivníků, než konečně bude mít dost síly, aby se opravdu ujalo vlády. Kdy se jí ujímá? Slunce stanoví počátek jara na březen, a když se čtvrtého dne v tomto měsíci jarní rovnodennosti, včleněném ještě do lunárního kalendáře, poprvé objeví srpek nového měsíce, je oslavován jako měsíc vítězného jara, jako bůh života, vítězně zahánějící mocnosti zimní smrti – vzpomínáte si: naši dějepisci tu dnes mluví o „potřebné energii“, osvědčené zmužněvším Václavem… Čtrnáctý únor zabral i v našem kalendáři pokřesťanštělý Valentin, čtvrtý březen zůstal sv. Václavu, křesťanství jej jenom nově „vysvětlilo“ jako svátek jeho Přenesení. Pak se už pod dobrou vládou mladého Václava mohl utěšeně rozvíjet nový život, lidé si s veselými zpěvy přinesli zpátky do svých vsí nové líto, země se otevírala, všechno se radovalo, zima byla zas jednou přemožena – vzpomínáte si, autor Crescente fide tu potom v křesťanské legendě pěl chválu křesťanskému Václavovi, že „povolal zpět z vyhnanství kněze a žáky s veselím velikým, otevřeny jsou chrámy a zaradovalo se náboženství křesťanské, ďábel pak utrpěl újmu převelikou…“

V tu dobu bylo záhodno uvolnit pouta vězňů a strhnout šibenice v magickými iluzemi prodchnuté důvěře, že se tak i v celé přírodě uvolní všechny síly ničím nespoutaného, ničím nerdoušeného života, na nichž závisel konečný úspěch jarních prací zemědělců: Dionýsos-Osvoboditel měl svůj pendant v českém Václavovi, nad jehož málo státnickým milosrdenstvím pak – vzpomínáte si? – někteří čeští dějepisci nedůvěřivě kroutili hlavou nebo pohrdavě krčili rameny.
Ten Václav byl cudný a panický jako měsíc, jako měsíc se toulal po nocích, i tu zas věrná obdoba Dionýsa Nyktelia a jiných božstev plodnosti, nerozlučně spjatých s měsícem. S měsícem, s „mužem v měsíci“, jej spojovalo i noční mletí, noční práce s paličkou v díži, noční nošení vody ve vědru, noční krádeže dříví – ach, legendisté to dovedli vychválit jako činy obzvláštní křesťanské horlivosti, dějepisci to dovedli vysvětlit jako projevy chorobné zbožnosti: co jiného jim zbývalo? A jsou-li v světle-temném měsíci vlastně dva muži, věrní přátelé, pak patří k svatému Václavu jeho druh Podiven, nerozlučný v nočních toulkách a nočních pracích, též vynikající pěvec a učitel zpěvu, též zabitý těmi, kdo zavraždili Václava, též pohřbený s ním na Pražském hradě po zázračných projevech životní síly, jež se objevily na jeho těle.
Ano, byl v pohanských Čechách takový bůh periodické plodnosti přírody, jejímž nebeským ukazatelem je měsíc; legendistům se ho podařilo proměnit ve svatého mučedníka a historikům v pobožného knížete. Jeho smrt připadala na 28. září: na osmadvacátého dne, kdy v starém kalendáři lunárního roku mizí na nebi poslední srpek ubývajícího měsíce; na 28. září, kdy po podzimní rovnodennosti nabývá v přírodě převahu tma nad světlem, zima nad teplem, zlé nad dobrým.

Je marné hledat v tisícileté legendě o dobrém knížeti Václavovi její „historické jádro“; lze v ní najít jen něco docela jiného; původní mytické a kultické jádro prastaré lidové tradice.

Tento text je úryvkem z knihy:
Záviš Kalandra: České pohanství
Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele

Fyzika bez času

Čas si nesmíme představovat jako nějaké obrovské kosmické hodiny odměřující existenci celého vesmíru. Už více …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close