Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zcela běžný byt roku 2036: robot vyskládá čisté talíře z myčky na nádobí a pak se tento technický sluha pustí do úklidu dětského pokoje: vrátí hračky do polic a možná dokonce i ustele. Německý vědec Jan Peters to považuje za realistickou vizi, píše agentura DPA. „Jsme vzdáleni možná tak dvacet let od prvních osobních robotů pro každého,“ je přesvědčen tento profesor informatiky na Technické univerzitě v Darmstadtu.
Než ale budeme skutečně tak daleko, je ještě třeba hodně vědecké práce. „Cílem je, aby se roboti učili pohyby a sami se přitom zdokonalovali – jen tak je bude možné nasadit v libovolném bytě,“ vysvětluje 40letý výzkumník. Stroj by si měl postupně vytvořit databanku různých pohybů, aby si pak sám skládal dohromady nové, dosud neznámé sekvence pohybů. „Čím více druhů chování robot zná, tím jednodušším pro něj bude jednat nově,“ dodává.
Robot by se měl tedy učit jako dítě: napodobováním. U jednoduchých pohybů ve skutečnosti stačí, když je Peters nebo některý z jeho spolupracovníků předvádí před kamerou robota. Pokud jde o komplikovanější činnost, pomáhá vzít stroj za ruku a vést jeho pohyb – asi jako učitel tenisu, který drží svého žáka za paži a spolu s ním provádí úder. „Robot se poté snaží naučit se svůj vlastní program – programuje se takřka sám,“ říká Peters.
Takovíto učící se roboti jsou zajímaví i pro průmysl, který je již dnes nejdůležitější oblastí využití programovacích pomocníků. „Když (nyní) výrobce aut mění produkci, vytváří rovnou nové roboty – protože je příliš drahé přeprogramovat ty staré,“ vysvětluje Peters. Zde je tedy velký prostor pro úspory. Čísla Mezinárodní robotické asociace (IFR) ukazují, jak velká je celosvětově poptávka po průmyslových robotech: mezi lety 2010 a 2014 rostly prodeje průměrně o 17 procent za rok.
Stejně tak podle Peterse mohou učící se roboti hrát velkou roli při péči o seniory. Protože se stroje dále vyvíjejí, nemusí být pořizován pro každou činnost zvláštní přístroj. Podle reprezentativního průzkumu agentury Forsa věří 75 procent obyvatel, že roboti budou hrát významnou roli v oblasti péče. Až 83 procent lidí si dokonce dokáže představit, že budou ve stáří používat sloužícího robota, pokud jim to umožní zůstat déle v domácím prostředí.
Ale zpět do kanceláře Jana Peterse. Na počítači vědec ukazuje video robotické ruky, která má dřevěným klackem odrazit co nejdál malý míč – asi jako při baseballu. S každým novým pokusem se stroj zlepšuje. „Učí se prostřednictvím odměn a trestů,“ objasňuje Peters. Stroj body získává, když míček letí obzvlášť daleko, ale ztrácí je, když se u toho pohybuje příliš rychle, čímž silně zatěžuje své motory, které jsou jakýmisi klouby. Robotovi stačí jako odměna určitý počet bodů. Dítěti by člověk dal spíše čokoládu.
Robot však nemusí přijít na řešení, které by v určité situaci použil člověk. Vědci z Darmstadtu chtěli například naučit robotickou ruku se třemi prsty zvedat sklenici vody. Stroj vyřešil problém tak, že sevřel sklenici mezi prsty a dlaň. „Tento způsob řešení našel samostatně – co jsme mu ukázali, potlačil,“ vykládá Peters.
Toto všechno může být užitečné i pro osobní roboty v domácnosti, myslí si informatik. „Realizovatelné je to v každém případě – otázka je, jestli to bude finančně dostupné.“ Peters si totiž uvědomuje, že bude třeba ještě mnoha objevů a investic. „Potřebujeme k tomu ještě několik revolucí v inteligenci robotů.“
