Eutanazie: Umírání jako věda

Doporučujeme

Kooperace v přírodě: parcelling, vyjednávání, trhy

9. 11. 2024

Evoluce spolupráce: Reciprocita

8. 11. 2024

Evoluce chůze: bolestné kompromisy

1. 11. 2024

I když cest, jak vlastní rukou ukončit život, je mnoho, jen málokteré jsou bezbolestné a stoprocentně účinné. Dobré umírání je umění a věda.
Naštěstí existují odborné publikace, které potřebné informace obsahují. Jednou z nich je Guide to a Humane Self-Chosen Death (Admiraal et al., 2006), další pak téměř devíti set stránková Five Last Acts. The Exit Path. The arts and science of rational suicide in the face of unbearable, unrelievable suffering (Docker, 2015).
Vedle těchto dvou textů v čerpám z Final Exit (Humphry, 2010) a The Peacefull Pill eHandbook (Nitschke, 2014). /Jednou z otevřených otázek je, jak daleko zajít s přípravou, když jsme ještě mladí a zdraví. Osobně se domnívám, že celou věc bychom měli začít brát vážně, za předpokladu, že jsme zdraví, někdy po padesátce (koneckonců i většina workshopů vyučující techniky autoeutanazie má pro frekventanty tento věkový limit)./
Existují dvě vědecké skupiny, které se věnují problematice humánního ukončení života. První z nich je Nu-Tech Group založená v roce 1999 Johnem Hofsessem. Druhou je wozz, která vznikla v roce 2000 v Nizozemí. Týmy jsou složené z anesteziologů, lékařů, toxikologů, farmakologů, kriminalistů apod. a výsledky jejich práce nabízejí to nejlepší, co v této oblasti existuje. /Mezi autory píšící o metodách autoeutanazie panuje zhruba 95 % shoda v postupech a doporučeních. Jedinou větší výjimkou je metoda kombinace léků na spaní a plastový pytel./

Role lékařů
Jedním z běžných omylů je, že se lékaři v této problematice orientují. To ale jen málokdy. Rozumí tomu, jak životy zachraňovat, ale ne jak je milosrdně ukončovat – žádná lékařská fakulta nemá tento druh curricula. Informace zde uvedené nejsou v medicínských ani toxikologických učebnicích.
Nemá tedy smysl se obracet o radu na lékaře, i když je našemu záměru nakloněn. Jeho doporučení bude pravděpodobně vycházet z anekdotické zkušenosti, která ale nezajistí stoprocentní výsledek. Roli „spřáteleného lékaře“ je tedy lepší omezit pouze na pomoc při získání potřebných léku na předpis.
Příklad
Vážně nemocná žena se rozhodla ukončit svůj život požitím kombinace dextropropyxyfenu (druh opiátu) a léků na spaní (flurozepamu a oxazepamu).
Své rozhodnutí konzultovala se svým internistou, který odmítl dextropropyxyfen, protože ve velkých dávkách může způsobit epileptické záchvaty a místo toho doporučil lék ze skupiny kalciových blokátorů, což jsou látky, které zpomalují přenos vzruchů v srdečním svalu. Žena ho poslechla, ale její pokus selhal. Kalciový blokátor sice může způsobit smrt, ale v žádném případě nejsou ani jeho vysoké dávky vždy letální.
Je pravda, že dextropropoxyfen může vyvolat epileptický záchvat, ale ten může být potlačen požitím vysokých dávek benzodiazepinů branými současně s dextroproxyfenem.
Ale i kdyby se epileptický záchvat objevil, bude dotyčná osoba v tak hlubokém kómatu, že si ho nebude vědoma.

Důstojná smrt
Zdaleka ne každou smrt lze považovat za důstojnou. Charakteristiky takové smrti jsou:
1. nastane bez bolesti a diskomfortu,
2. je nenásilná – tělo nebude poškozeno,
3. nastane v hlubokém spánku nebo kóma,
4. příčinnou je selhání srdce nebo zástava dechu,
5. prakticky stoprocentní účinnost,
6. není potřeba pomoci jiných lidí,
7. nikdo další nebude ohrožen,
8. blízcí budou moci být přítomni.

Důležité také je, aby byl člověk smířen sám se sebou. Naše poslední chvíle by měly být pokud možno hezké a důstojné.

Slovo o dobrovolné smrti
V dějinách lidstva byly doby, kdy dobrovolný odchod ze života nebyl nijak stigmatizován a dokonce se na takové lidi pohlíželo s úctou. Ve starověkém Řecku měli aténští úředníci jed pro každého, kdo chtěl zemřít. Pro stoiky byl dobrovolný konec adekvátní odpovědí na bolest nebo vážnou nemoc. Stigmatizace začala až s nástupem křesťanství a na suicidium se začalo pohlížet jako na hřích – ideál hrdinského individualismu byl nahrazen konceptem podřízení se božské autoritě.
Dnes panuje názor, že člověk, který vlastní rukou ukončí svůj život, musí být buď psychicky narušený nebo depresivní. Nic z toho není pravda. Tak např. u žadatelů o asistovanou sebevraždu v Oregonu se zjistilo, že depresí trpí jen 20 % z nich. Zároveň je jen přirozené, že pokud máme vážnou nemoc, odrazí se to na naší psychice.
Pro některé lidi je dobrovolný odchod zapovězené téma, nedovolí si o něm ani přemýšlet, nicméně pro mnoho starých lidí jsou úvahy a diskuse o možnosti ukončit svůj život vlastní rukou předmětem zájmu a není na tom nic patologického ani poraženeckého. Tzv. end of life plan je prostě jen snahou mít svůj život pod kontrolou.

Tento text je úryvkem z knihy
(jedná se o verzi před závěrečnou korekturou)
Petr Bakalář: Morana. Příručka pro trpící.
Pražský skeptik 2019
Kosmas.cz

Kniha pojednává o problematice eutanazie. Obsahuje dvě hlavní kapitoly:
1. Debata
Etické a právní argumenty pro a proti legalizaci eutanazie. Legalizace eutanazie ve světě a zkušenosti s ní.
2. Manuál autoeutanazie
Celkem pět návodů (farmakologických, ale i jiných) na tzv. dobrou smrt. Zároveň varování před běžnými způsoby „dobrovolného odchodu ze světa“. Dobrá smrt by měla být skutečně dobrá – to znamená pokud možno nenásilná a netraumatická.
Tyto postupy existují, byly vypracovány týmy vědců, ale bohužel zatím nejsou příliš známé.

Poznámky PH:
Osobně na knize oceňuji, že mě vyvedla z několika bludů – že udusit se CO2 (pytel přes hlavu apod.) je bezbolestné; nebo že stačí se prostě předávkovat „oblbováky“, tj. prášky na spaní/proti bolesti apod. (rozhodně nestačí – to platilo pro barbituráty).
Richard Dawkins podotkl, že by byl rád, aby měl v tomto smyslu legálně k dispozici stejné možnosti jako pes. K tomu bych dodal: přijde mi smutné, že psi se dožívají tak krátkého věku, tak bychom jim alespoň této jedné z mála výhod (legální eutanazie) měli v odpovídajícím případě rozhodně dopřávat.
Jak dále vyplývá z knihy, vyřízení žádostí o eutanazii (je třeba opakovaně potvrdit, přezkoumávají komise apod.) trvá velmi dlouho i tam, kde je tato možnost legalizována. Třeba půl roku je pro někoho, kdo životem vysloveně trpí (a proč by jinak o takovou možnost žádal?) podle mého názoru strašně moc. Proto bych za ještě přínosnější než legalizaci eutanazie pokládal, aby pomoc při sebevraždě přestala být trestným činem.